Rubriky
Akce

Tryzna za terezínský rodinný tábor v Pinkasově synagoze

8. března

Michal Stránský:

Vážené dámy, vážení pánové,

všechny vás srdečně vítám na dnešní, už dlouho tradiční, tryzně za tři tisíce sedm set devadesát dvě oběti Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince.

            Vítám členy Terezínské iniciativy, vítám vážené hosty a mezi nimi především paní Annu Azari, velvyslankyni Státu Izrael s doprovodem, a paní Petru Dachtler, vyslankyni Spolkové republiky Německo s doprovodem, a paní Bettinu Kirnbauer, velvyslankyni Rakouské republiky s doprovodem.

            Vaší účasti na dnešní tryzně si velmi vážím.

            Přestože se tragická událost stala před 79 roky, její následky nás stále zasahují a její důsledky prožíváme dosud.

            Jsem velmi rád, že dnes, stejně jako v loňském roce, zapálí šest svíček za šest milionů židovských obětí šoa a hrůzné války patnáctiletá slečna Hanka, moje vnučka, která sama projevila přání se takto dnešní tryzny zúčastnit. Konec konců, ona je vlastně už čtvrtou generací, která patří k Terezínské iniciativě, byť formální přihlášku zatím nepodala.

Hana Stránská:

První svíčku zapaluji za všechny děti, kterým nebylo dopřáno zestárnout. Za všechny židovské děti, z nichž nikdy nevyrostli nositelé Nobelových cen, z nichž se nikdy nestali slovutní vědci, světoznámí spisovatelé, výtvarní umělci, herci a režiséři, sportovci, olympionici, a třeba jen dobré mámy a dobří tátové.

            Druhou svíčku za všechny židovské maminky, třetí za všechny tatínky, čtvrtou za babičky, pátou za dědečky, a konečně šestou za všechny oběti, které se nevešly do prvních pěti skupin.

Helena Illnerová:

Vážení účastníci tryzny za terezínský rodinný tábor, dámy a pánové, milí přátelé,

byla jsem požádána dr. Michalem Stránským, předsedou Terezínské iniciativy, abych zde dnes promluvila. Napřed dovolte, abych se představila. Jsem Helena Illnerová, rozená Lagusová, a můj tatínek byl dr. Karel Lagus. Možná, že si na něho někteří ještě pamatujete.

            Tatínek byl židovského původu. Když byly české země obsazeny Němci v březnu 1939 a vznikl protektorát Čechy a Morava, snažil se tatínek omezit ohrožení své rodiny, zejména svých dvou malých dětí, mé sestry a mě, a přesvědčil maminku k formálnímu rozvodu. Maminka rozvod hrozně moc nechtěla. První válečnou zimu trávili rodiče s námi v Dobřichovicích, aby unikli pozornosti v Praze. Maminka si až do konce svého života schovávala sprostý novinový článek „Libuše, která si vzala žida“.

            Tatínek se pak snažil ještě sám dostat za hranice a napojit se na zahraniční odboj. Od tiskového rady rumunského velvyslanectví měl slíbeno vízum, gestapo mu však odmítlo vydat pas. Tatínek se pak pokusil získat pas turecký, neboť byl právním zástupcem tureckého velvyslanectví v Praze a tureckou vládou byl jmenován justičním radou, ale Ankara oznámila tuto snahu pražskému gestapu. Po druhém výslechu na gestapu byl tatínek obviněn z pokusu o nelegální přechod hranic a byl pak trestně zařazen do Aufbaukommanda pro přípravu terezínského koncentračního tábora. Odjel tak prvním židovským transportem do Terezína dne 24. listopadu 1941 v 5 hodin ráno z Masarykova, tehdy Hybernského nádraží. Vzpomínám si na napjaté ovzduší doma v předvečer tatínkova odjezdu, ale ničemu jsem příliš nerozuměla. Ještě mi tehdy nebyly ani čtyři roky.

            Tatínek setrval v Terezíně do října 1944. Maminka se snažila posílat tatínkovi, jeho mamince i rodině jeho sestry Heleny balíčky s jídlem prostřednictvím českého četníka a občas došlo i k výměně motáků. Pro maminku to muselo být také těžké období. Kromě rizika, které posílání balíčků představovalo, musela maminka shánět velké množství potravin, což v době okupace bylo obtížné. A navíc maminka přišla v té době o svou velkou oporu, svého otce a mého dědečka profesora Bohumila Baxu, který byl zastřelen okupanty na střelnici v Kobylisích hned na začátku heydrichiády 5. června 1942.

            Poslední moták, který napsal můj tatínek mamince před svou deportací na východ do Osvětimi dne 28. října 1944 je nejpůsobivější a vždy se při jeho četbě dojímám. Cituji: „Zlatá Kuličko, dnes mně pláče srdce, protože Ti nemohu dát dobrou zprávu. Dosud jsem se držel zde, proto jsi také nic neslyšela, ale teď již nemohu, pozítří i já odjíždím. Nedělej si o mě starosti, odjíždím v dobré tělesné a duševní kondici a věci mám v pořádku. Prosím Tě, nenech se touto zprávou deprimovat, znáš mě a mou silnou povahu. Pán Bůh dal a téměř tři roky jsem tu v pořádku přetrval, tak také snad dá mně přetrvat i ten zbytek. Věř, jako věřím já a starej se, prosím, o děti, doufám, že prostředky ještě stačí. Až přijdu a věřím, že to bude brzy, hned Tě těchto starostí zbavím. Věř, že na vás stále myslím, a že jste mojí jedinou a velkou touhou, jako Ty jsi mou jedinou láskou. Myslím na vás večer, představuji si, jak bych seděl v kruhu rodinném a tu je mně blaze, doufám a věřím. Chudák matka tu zůstane jako kůl v plotě, prosím Boha, aby ji tu opatroval. Musím teď balit, zdravím a vřele objímám vás všechny. Tisíceré polibky a věř, prosím, jako já věřím v Boha a v Tebe. Kulda“

            Tatínkova maminka a moje babička Růženka Lagusová rozená Guttmannová ve skutečnosti v Terezíně sama nezůstala. Byla odeslaná na východ hned po tatínkovi a zavražděna po selekci okamžitě po svém příjezdu do Osvětimi 30. října 1944. Tatínek selekcí prošel a setrval v Osvětimi do 18. ledna 1945, kdy se vydal s ostatními vězni na pochod smrti. Mířili napřed do Gleiwitz 1 a Gleiwitz 2 a odtud jejich cesta měla vést do tábora Gross Rosen. Nasedli do vagonu a po krátké cestě do staničky Stein museli na příkaz svých strážců z SS vlak opustit a pokračovat dále pěšky. Na lesní mýtině počali strážci do vězňů střílet a část vězňů včetně tatínka využila nastalého zmatku a rozutekla se do okolního lesa. Němci poté pročesávali les se psy a hledali uprchlé vězně. Tatínek, dle svého vyprávění, sledoval v noční tmě ze svého úkrytu blížící se a zase se vzdalující štěkot psů. Z této vzpomínky mě vždy mrazilo. Tatínka pak uschovala nějaká polská selka ve stodole v Ochojci u Rybníka. Nakonec ho Němci přece jenom našli a vedli ho, že ho zastřelí. Přijížděl ale již první sovětský tank, a to tatínka zachránilo.

            Pohybovat se pak v zemi nikoho k československým hranicím nebylo zřejmě vůbec lehké. Tatínka napřed vyslýchali sovětští vojáci, zda není nacista, pak jim chvíli i tlumočil, a nakonec mu na útržek papíru vystavili „bumážku“, že „továryšč Lagus“ může s pěti dalšími „soudruhy“ cestovat do Krakova. Cesta to byla trnitá a jeden z našich vnuků ji popsal ve své maturitní práci z dějepisu „Praha-Osvětim: Průchod mého praděda nacistickou vyhlazovací mašinérií“.

            Tatínek dorazil ještě oslaben a špatně oblečen dne 10. února do Krakova. Cestoval různými dopravními prostředky, chvíli mu byl nabízen i kůň. V Krakově se přihlásil u advokátní komory a ta pak ověřila, že tatínek byl zapsán u předválečné komory pražské. Poté mu polští advokáti darovali, co kdo mohl: šálu, košili, tři kapesníky, pár žiletek, kapesní nůž…V Mníšku u Lubovně překročil potom tatínek československou státní hranici a v Popradu se přihlásil u vojenského a repatriačního úřadu. Ten ho dopravil do Košic, kde se formovala československá vláda. Tatínek jí v dopise, který se zachoval, nabídl „své síly pro znovuvybudování vlasti“. Tato slova, která by se nám dnes mohla zdát nadnesená, tehdy jistě nadnesená nebyla. Tatínek byl jmenován odborovým přednostou na Ministerstvu průmyslu a vládním vozem přes Bratislavu se 17. května 1945 vrátil do Prahy.

            Na tatínkův návrat si pamatuji, bylo mi v té době již sedm let. Seděli jsme u večeře, maminka, moje devítiletá sestra, já, tatínkův synovec a neteř, kteří se vrátili z koncentračních táborů, ale bohužel jejich rodiče zahynuli. Zazněl zvonek, někdo šel otevřít a do místnosti vstoupil muž a pozvolna se blížil ke stolu. Všichni jsme na něho hleděli, až najednou moje sestra zvolala „tatínku“. A byl to tatínek, ale nikdo ho nemohl poznat, protože před válkou vážil přes 80 kg a v době návratu do Prahy měl pouhých 48 kg, a to prý ještě v Krakově měl jen kolem 40 kg. Tatínek poté své vzpomínky sdílel hlavně s maminkou, my děti jsme byly ještě malé a tatínek nás chtěl šetřit. Dodnes lituji, že jsem se tatínka již v dospělém věku více nevyptávala. Ale někdo mi přece jenom něco vyprávěl. Po válce u nás nějakou dobu přebýval mladý chlapec Ed Grossman, který přišel o oba rodiče a tatínek se mu jako starší rádce v Osvětimi věnoval. Ed pak přesídlil do Minneapolisu v USA a své prvorozené dceři dal na počest tatínka jméno Carla. Když jsem v roce 1969 byla pracovně v New Yorku, Ed za mnou přijel a o tatínkovi mi povídal.

            Tatínek na podzim 1945 opustil Ministerstvo průmyslu, léčil se a poté se opět navrátil ke své milované advokacii. Když přišel únor 1948, dostal dopis od advokátní komory, že zatím může ještě advokacii vykonávat. To slůvko „zatím“ znělo výhružně. V roce 1950 již musel tatínek advokacii opustit a po dlouhém hledání zaměstnání zakotvil ve sklářském průmyslu. V roce 1957 prodělal dva těžké infarkty, čtyři měsíce strávil v nemocnici a byl dočasně dán do invalidního důchodu. Poté nastoupil na poloviční úvazek do Státního židovského muzea, ale postihla ho další rána. Maminka ho chtěla po nemoci vozit do přírody, protože tatínek miloval les, a opatřila proto pro rodinu auto. Prodala svůj starožitný prsten jakémusi Belgičanovi, který pobýval v Praze, a on jí poslal peníze na zakoupení auta do státní firmy Tuzex. Maminka netušila, že v té době byl takovýto prodej cizinci nelegální, a navíc že dotyčný Belgičan nakupoval šperky od více československých občanů. Všechny čekal soud, a přestože končila léta padesátá, byl soud již dopředu veden v duchu boje proti bývalé buržoazii, ač maminka byla z profesorské rodiny. Byly jsme tehdy se sestrou obě v posledních ročnících vysoké školy a maminka z obavy, že nás po jejím odsouzení vyloučí ze školy, si vzala před konáním soudu život. To byla pro tatínka rána největší.

            Tatínek poté pokračoval ve svém zaměstnání ve Státním židovském muzeu. Spolu s Josefem Polákem napsali knihu „Město za mřížemi“, kterou v roce 1964 vydal Svaz protifašistických bojovníků v nakladatelství Naše vojsko. Byla to první poválečná a shrnující kniha o koncentračním táboře Terezín a o dějinách a osudu československých občanů židovského původu za II. světové války vydaná na našem území. Při četbě tatínkovy korespondence s četnými komunistickými recenzenty rukopisu jsem si uvědomila, jaké úsilí museli autoři vynaložit, aby překonali všechny ideologické námitky a kniha byla povolena, ačkoliv léta šedesátá byla již dobou tzv. „tání“. Od roku 1969 až do své smrti pracoval pak tatínek v Památníku Terezín, kde připravoval četné výstavy a přednášky.

            Druhá světová válka naši rodinu velmi zasáhla, nejvíce samozřejmě smrt tatínkovy maminky a sestry. Mne ale v dávno již dospělém věku hluboce zasáhl také osud neznámého člověka, o němž jsem poprvé slyšela, když jsem byla u odhalení jeho desky v Památníku Terezín. Byl to Fredy Hirsch. S velkou úctou o něm tehdy mluvila paní Zuzana Růžičková. Označila Fredyho jako člověka dobrého, spravedlivého a krásného. Vysvětlila, co znamenal pro ni a ostatní děti v Terezíně a později pro děti v dětském bloku Terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Jak o děti všestranně pečoval, staral se o jejich vzdělávání, pěstoval v nich morálku i za velmi těžkých podmínek a vedl je k lidskosti. Později jsem uviděla Fredyho Hirsche na fotografii, jak jako asi patnáctiletý skaut šťastně běží po louce s rozpřaženými pažemi a dychtivým výrazem vstříc životu. Ta fotografie mě dostala. Fyzicky mi připomněla jednoho z našich vnuků, který také obdobně jako Fredy v patnácti letech dychtivě vítal život. Viděla jsem potom film o Fredym Hirschovi, v němž na něho již jako starší lidé vzpomínali„jeho děti“, přečetla jsem knihu „Fredy Hirsch a děti holocaustu“ od Dirka Kämpera vydanou nakladatelstvím Academia. A trápila jsem se nad jeho smrtí při vyvraždění Terezínského rodinného tábora, na které dnes vzpomínáme.

            A trápí mě také otázka: co můžeme udělat pro to, aby krásní mladí lidé dychtiví žít nuceně neumírali. Říkáme, že musíme vyprávět o zkušenostech těch, kteří přežili holocaust, aby se již nikdy něco podobného neopakovalo. Ale jak to udělat, aby těmto vyprávěním bylo uvěřeno, když slova v dnešní době ztrácejí svůj význam? Když přepadená země, která brání svou nezávislost, je označována za fašistickou a agresorská země, která ji přepadla, přesvědčuje svoje občany, že je zapotřebí zvítězit nad fašisty v přepadené zemi. Jak zabránit násilí, a hlavně jak zamezit šíření nenávisti? Zůstávají nám zase jen slova. A naděje, že snad tato slova povedou mladé lidi k lidskosti, jak o ni usiloval Fredy Hirsch.

Tryznu ukončila modlitba rabína Davida Petera a Jiřího Daníčka a poděkování Michala Stránského všem za účast a pozornost.

cs_CZČeština