Odešla Jana Urbanová

Filip Stojaník, foto Eliška Rigová 

Jsou zprávy, které nás zastihnou zcela nepřipravené. 4. října 2023 odešla z tohoto světa tiše a nečekaně ve věku nedožitých šestaosmdesáti let Jana Urbanová. Pro novináře a historiky celoživotní divadelnice, režisérka a vedoucí amatérského divadelního souboru v severočeské Krupce, přeživší holocaust a jedna z posledních žijících hereček dětského divadla v terezínském ghettu. Pro nás, Janiny přátele, vždy vlídná, laskavá, usměvavá a pozitivně naladěná žena. Každý, kdo v Janině přítomnosti prožil jen několik chvil, byl okouzlen její otevřeností, velkorysostí a inspirativností. Měl jsem tu radost a čest se s Janou a jejím mužem Vladimírem nejen seznámit, ale i spřátelit. Ve svém zamyšlení nad Janiným životem nemohu nebýt osobní, ale rád bych se krátce zmínil také o důležitých meznících jejího života. Narodila se v předvečer záboru pohraničí 10. listopadu 1937 v Teplicích. Otec MUDr. Josef Klačer provozoval lékařskou praxi v nedalekém Oseku. Na podzim 1938 byli Klačerovi v důsledku Mnichovské dohody nuceni Osek opustit. Následně se usadili v Mníšku pod Brdy. Nacistická okupace a protižidovské zákony však rodinu Klačerovu dohnaly i tady. Po zásahu gestapa, jež vyústilo v krátké otcovo uvěznění, byla celá rodina nuceně přesídlena do Prahy. Díky skutečnosti, že matka Jany Urbanové nebyla židovského původu a se svým mužem se odmítla rozvést, se nebezpečí transportu do koncentračního tábora stále oddalovalo. Předvolání přišlo až v lednu 1945, tedy již téměř na konci války. Platilo pro otce a obě děti. Rodiče se však rozhodli, že astmatem sužovaného mladšího syna Ivana před transportem ukryjí. Tak započala anabáze, při níž paní Klačerová se svým synem měnila různá místa, žila v neustálém strachu a napětí a spoléhala na pomoc několika slušných lidí. Jana s otcem putovali do Terezína, kde však nedlouho po příjezdu došlo k jejich rozdělení. V Terezíně na Janu čekalo první významné setkání s divadlem. Vzniklo spojení, které ji provázelo po celý další život až do jeho posledních dní. Herečka Vlasta (Váva) Schönová v roce 1945 nastudovala s dětmi divadelní představení podle Karafiátových Broučků určené inspekci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Po skončení války se Klačerovi šťastně shledali. Předtím ale Josef Klačer v Terezíně pomáhal při tyfové epidemii. Bohužel se sám nakazil. Přesto zanedlouho vyhověl požadavku oseckých občanů, aby se jako lékař na své předválečné působiště vrátil. Na podzim 2018 jsem pro své žáky na Střední odborné škole mediální grafiky a polygrafie v Rumburku připravoval besedu na téma holocaustu. Díky svým příbuzným žijícím v Oseku jsem z vyprávění znal příběh přátelského lékaře, klavíristy a zapáleného ochotníka Josefa Klačera, o kterém se tradovalo, že spatřil-li při návštěvách v domácnostech svých pacientů klavír, neodolal, a ještě před vyšetřením si na něj zahrál. Už touto produkcí nemocné bezděky léčil. Při prvním setkání mi Jana potvrdila, že uvedená historka je pravdivá. Zmíněná beseda se uskutečnila na konci října roku 2018. Jana Urbanová si svým otevřeným a věcným vyprávěním posluchače podmanila. Žáci oceňovali její vstřícnost, pozitivní přístup k životu i smysl pro popsání své terezínské zkušenosti do nejmenších podrobností. Díky Janinu vyprávění se seznámili se životem v terezínském ghettu daleko lépe než z vyučovacích hodin či filmových dokumentů. Přítomné teenagery upoutal i Janin mladistvý vzhled. Jedna žákyně se na konci diskuse přihlásila o slovo, aby Janě upřímně a bezprostředně sdělila, jak úžasně vypadá. Mé seznámení s Janou i jejím manželem Vladimírem zprostředkoval salesián P. Benno Beneš (1938–2020). Osecký rodák se s Janou poprvé potkal již v obecné škole. Pocházel ze smíšené českoněmecké rodiny. Na Benna české děti v atmosféře poválečného pohraničí pokřikovaly: „Germáne!“ na Janu pro změnu mířil pokřik jedné holčičky: „S tou Židovkou se nekamaraďte.“ Její vrstevníci ji kvůli odlišné životní zkušenosti nepřijali. I proto se s Bennem brzy spřátelila a toto přátelství oběma vydrželo po celý život. Od vzpomínané besedy jsem se s Janou a Vladimírem začal pravidelně vídat. Naše setkání se odehrávala v Krupce, Ústí nad Labem, Praze, Rumburku, Teplicích, i na německé straně Krušných hor. Nahrál jsem s Janou mnoho hodin rozhovorů. Byla výbornou a velkorysou hostitelkou. Vždy laskavá a přátelská. S Vladimírem mě pokaždé přijímali s otevřenou náručí. A nejen mě. Návštěvy si u Urbanových doslova podávaly dveře. Kdokoliv měl zájem o setkání s těmito vzácnými lidmi, měl nejen příležitost je osobně poznat, ale zpravidla se s nimi i skamarádit. Jana s Vladimírem mi nabídli své přátelství, které jsem přijal s radostí a úctou. Spojovala nás záliba k divadlu, hudbě i literatuře. Nikdy nezapomenu na naše časté telefonní hovory, během nichž jsme si vyměňovali tipy na zajímavá divadelní představení, či inspirativní knihy. Na Janě jsem obdivoval její vřelost a vstřícnost, jejichž dokladem je fakt, že se vždy snažila maximálně vyhovět všemožným žádostem, jichž se jí od mnoha lidí dostávalo. Mladším generacím ochotně vyprávěla příběh své rodiny, či se neúnavně účastnila řady představení amatérských divadelních souborů a setkání s ochotníky, protože o její názor spousta divadelníků upřímně stála. Jana však rady příliš ráda neudělovala. Jakýkoliv druh mentorování nebyl v souladu s její plachou a skromnou povahou. Oplývala neobvyklou tolerancí a velkorysostí. Nikdy jsem ji nezažil o komkoliv mluvit ve zlém, či hodnotit jeho činy. Na většinu lidí se naopak snažila nahlížet z té lepší stránky. Nezáludná a přející, kultivovaná a vždy pečlivě upravená žena, již zdobil příjemný zvonivý hlas a zpravidla boty na vysokých podpatcích, jimiž byla mezi svými přáteli pověstná. I přes svoji křehkost se Jana neomylně dovedla ohradit vůči jakémukoliv bezpráví. Po roce 1968 se Krupka stala posádkovým městem. Přibývalo incidentů zaviněných okupačními vojsky. Jako učitelka základní školy jednoho dne spatřila při vyučování svého žáka s rukou v sádře, jehož předtím bezdůvodně na ulici napadl opilý sovětský voják. I z tohoto důvodu nikdy nepodepsala souhlas se vstupem vojsk. Stejné občanské postoje zastával i Vladimír. Následky se promítly v jejich zaměstnání i ztížených studijních možnostech dcery Petry. Druhým domovem v nevlídných časech se Urbanovým stal divadelní soubor. Ani jemu se však nevyhnula různá omezení. Nejednou v době normalizace dokonce čelil hrozbě úředního zrušení. Všechny tyto těžkosti však Urbanovi i soubor zdárně přečkali a ve svobodných časech se dočkali mnoha zasloužených ocenění. V roce 2018 reprezentovali krupští s inscenací klasické hry bratří Mrštíků Maryša české amatérské divadlo v New Yorku. Při každém setkání s Urbanovými jsem obdivoval jejich vztah založený na vzájemné lásce, nadhledu a porozumění. Dokázali něco, čemu dnešní mladá generace již pozvolna přestává věřit. A sice, že celoživotní partnerský vztah mezi dvěma lidmi je možný. Ze všech svých návštěv u Jany a Vladimíra si nejvíce připomínám tu loňskou. Krásný podzimní den, kdy se i navzdory pozdnímu říjnu slunce stále hlásilo ke slovu. Seděli jsme na Komáří vížce, posléze v jejich krupském bytě a bylo nám dobře. Covidové období spojené s celou škálou omezení Janu zvyklou na čilý společenský život i pravidelné výpravy do divadel a na koncerty silně poznamenalo. Ruská invaze na Ukrajinu ji zdrtila. Svěřila se mi, že se jí vrátily dávné vzpomínky na válku, o kterých si myslela, že je dávno vytěsnila. Přesto se snažila v rámci svých možností pomáhat a docházela za v Krupce ubytovanými ukrajinskými uprchlíky. Po padesáti letech se rozhodla skončit s režírováním i vedením divadelního souboru. Stále působila svěže, ale na její citlivou a noblesní duši a laskavé srdce bylo těch bolestí, ran a nevyhnutelných změn najednou zřejmě až moc. Když nás Janička začátkem října opustila, odmítali jsme tuto zprávu přijmout. Vím o spoustě přátel a známých, kteří se s jejím odchodem jen těžko smiřují. Bolest přetrvává, ale doprovází ji vděčnost za všechny vzácné a nezapomenutelné chvíle, které jsme spolu strávili. Bezpečně vím, že Jana s Vladimírem patří k nejbližším lidem mého života. Jana nám velmi chybí, ale inspirací zůstává. Rád bych dodal, že s Janou jsme přátelé a slovy Lenky Reinerové: „ani vesmírná vzdálenost mezi námi“ na tom nic nezmění.