Pietní shromáždění v Pinkasově synagoze zahájil Michal Stránský, předseda Terezínské iniciativy:
„Vážení členové Terezínské iniciativy, vážení hosté, vážené dámy, vážení pánové,
upřímně a z celého srdce vás vítám na dnešní tradiční tryzně, na níž každoročně vzpomínáme na bezmála čtyři tisíce obětí nacistického šílenství v noci z osmého na devátého března roku 1944 v Osvětimi-Březince. Letos už počítáme osmdesátý rok od této hrůzné události.
Na dnešní tryzně zvláště vítám:
Velvyslankyni Státu Izrael, paní Annu Azari s doprovodem,
zástupce rakouské velvyslankyně pana Mgr. Stephana Rutkowski,
zástupkyni Velvyslanectví Spolkové republiky Německo paní Katrin Bock,
náměstka ředitele Památníku Terezín pana doc. Vojtěcha Blodiga,
ředitelku Židovského muzea v Praze paní Pavlu Niklovou,
oba rabíny, pány Karola Sidona a Davida Petera,
tajemníka Federace židovských obcí Michaela Pelíška
a představitele Židovské obce Praha.
Zároveň vzpomínáme na všechny členy Terezínské iniciativy, kteří nás od 8. března minulého roku navždy opustili.
Letos však také vzpomínáme na dvanáct set obětí, které v říjnu minulého roku zavraždili příslušníci teroristického hnutí a na všechna rukojmí odvlečená do pásma Gazy a pevně věříme, že se brzy dostanou na svobodu a setkají se se svými rodinami.
Prosím, povstaňte a minutou ticha uctěme památku všech zbytečně a brutálně zavražděných.
Dnes zapálí šest svíček za šest milionů obětí Ondra Kolár (vnuk Olgy Kolárové) a Martina Šťastná (vnučka Rudy Černíka). Jsem rád, že tento rok se tohoto aktu zúčastní opět mladí lidé, věkem už čtvrtá generace, stejně tak jako v minulých dvou letech.
Poté se mikrofonu ujmou Eva a Josef Lustigovi a nakonec se, jako vždy, pomodlí pan rabín Karol Sidon.“
Martina Šťastná a Ondřej Kolár:
„Zapálíme postupně šest svíček za 6 milionů zavražděných židovských obětí během šoa.
První svíčku zapalujeme za jeden a půl milionů židovských dětí, kterým bylo odepřeno zestárnout…,
druhou svíčku za všechny maminky…,
třetí za všechny tatínky…,
čtvrtou za všechny babičky…,
pátou za dědečky…
a šestou za všechny další židovské oběti, které se nevešly do prvních pěti skupin.“
Eva a Josef Lustigovi:
PROČ SI PŘIPOMÍNAT?
Součást vzpomínky na 16 350 mrtvých z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince, ale nejenom na ně … k 8. 3. 2024
(c) Josef Lustig a Eva Lustigová, v Praze, 8. 3. 2024
Zpracováno podle esejů a článků Arnošta Lustiga a našeho života v jeho blízkosti
I.
Syn: Jsme rodina. Máme povinnost předávat odkaz holocaustu z generace na generaci, jako pochodeň. Bez paměti se všechno mění v dým …
Dcera: … jak psal a učil Arnošt, náš otec, mezinárodně uznávaný autor, 3x v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu, přeložený do více než 30 jazyků. V knihovně světové beletrie zanechal 26 románů a 15 sbírek povídek, 11 filmových scénářů a dalších 8 nám nechal v „šuplíku“. Neunavený svědek největší masové vraždy v dějinách lidstva.
Syn: Zkázu, kterou přežili naši rodiče Arnošt Lustig a Věra Weislitzová máme v genech.
Dcera: Když si uvědomil rozsah té masové vraždy, podlost, s níž byli schopni vyvraždit jeden a půl milionu dětí …
Syn: V plynových komorách byly děti vespod. A protože plyn stoupal zespodu ke stropu, lidi, kterých bylo v těch komorách až dva tisíce najednou, lezli jeden po druhém, protože chtěli dýchat a ušlapali ty dole. Naše teta Hana to deset let po válce viděla každou noc jako noční můru. Viděla svého tatínka Emila Lustiga, jak lapá po dechu … jak se dusí. Křičela ze spaní – slyšel jsem to.
II.
Dcera: Arnošt četl Platona. Psal, že člověk chápe jen dobro, ale zlo jeho mozek pochopit nedokáže. Proto to dodnes nechápeme.
Syn: Ani Němci to nechápou, ačkoliv to všechno vymysleli, připravili a vykonali. Pro nás, kteří jsme to neprožili a snažíme se o tom co nejvíc dozvědět, je hrozně těžké to pochopit.
Dcera: Arnošt tvrdil, že když chce spisovatel zpodobnit ďábla té doby, je to akademicky vzdělaný německý důstojník v čisté košili, který posílá malé děti do plynu …
Syn: A nejenom židovské děti – v akci T4 (od roku 1939 do 1941), zabili Němci přes 200 000 duševně chorých a nevyléčitelně nemocných Němců – jenom zdraví, krásní a plavovlasí měli právo na existenci… Vzniká otázka, jak se mohlo stát, že jeden z nejkulturnějších národů využil všechen svůj potenciál k tomu, aby se z jeho příslušníků stali největší vrazi v dějinách. Nacisti chtěli nejenom fyzicky vyhubit Židy, ale chtěli zničit vklad Židů do civilizace: právě dnes v Pinkasově synagoze stojíme na troskách Hitlerem zamýšleného Muzea mrtvé rasy – Muzea vyhynulého kmene …
Dcera: Z téměř 80 000 zavražděných českých a moravských Židů zbyla jenom jména napsaná na těchto zdech … 3 792 jmen žen, dětí a mužů z takzvaného terezínského rodinného tábora, zaplynovaných na den před 80 lety v Osvětimi-Březince, na jejichž počest před chvílí zapálila mladá dívka a mladý muž svíčky.
Syn: Táta mi ten tábor ukázal – strávili jsme tam spolu tři dny. Německy se jmenoval Bauabschnitt II b – stavební úsek, sekce II b – to byl oficiální název toho tábora: od září a pak prosince 1943 do začátku července 1944 tam ve 32 barácích na ploše šesti fotbalových hřišť živořilo 17 500 vězňů – svědectví o sobě mohl po válce podat jenom jeden ze 17 z nich. Mezi těmi, kteří rodinný tábor přežili nebyl gymnasta olympijského kalibru, a madrich našeho otce z Jugendheimu L218 pro těžko vychovatelné chlapce z Terezína, Freddy Hirsch. Už na Hagiboru to byl oblíbený cvičitel mladých žen. Naší tetě Haně tam radil, jak líp cvičit. Freddy spáchal v den největší masové vraždy českých a moravských Židů 8. 3. 1944 sebevraždu. Věděl, jaký osud ho v příštích hodinách čeká.
III.
Dcera: Arnošt věděl, že svědčit o holocaustu, znamená svědčit o nepochopitelném zlu, zlu v naší době.
Syn: Když Arnošt navštívil po válce Březinku, po půlhodině přestal mluvit.
Přišel tam o svého tátu Emila, a viděl tam svou matku Terezii nahou v mraze, a tak poníženou, že si přál, aby zemřela.
Dcera: … a že spravedlnost je nejvyšší ctnost. Křesťané pokládají za největší ctnost lásku, a ta spravedlnost zahrnuje. Pro Židy spravedlnost lásku zahrnuje.
Syn: Bavil se o tom s rabíny a soudci. Věřil, že záleží jenom na člověku, jestli se stane slušným nebo nacistou … Protože mu to vyhovuje: ekonomicky, duševně, pro komplex méněcennosti nebo naopak nadřazenosti … obojí špatné. Hlásit se k židovskému odkazu znamená úctu k životu.
IV.
Dcera: Arnošt sdílení nesdělitelného věnoval svůj život, víc než 100 000 stran a víc než 60 let přednášek, besed, konferencí, kontemplací (reflexí). Protože jak říkal, „někdy promluvit je stejně nutné a životodárné jako dýchat.“ Proto Nadační fond Arnošta Lustiga se věnuje vzdělávání mladé generace a předávání paměti prostřednictvím jeho literárního a filmového díla.
Syn: Naopak naše teta Hana, Arnoštova sestra, o tom všem začala mluvit na veřejnosti jen protože Arnošt o tom už mluvit nemohl.
Dcera: Neznám nikoho, kdo by v 86 letech prošel transformací jako ona. Naše maminka a její sestra a strýček z rodin Weislitzů a Goldbergerových z Moravské Ostravy byli zdrženliví, nikdo jiný nepřežil.
Syn: Podobně jako Arnoštova matka, naše babička Terezie Loewyová z Moravské Třebové a její mlaďounká neteř Věrka.
Dcera: Z rodu našeho strýčka Arnošta Spitze z Hodonína, který v 16 letech emigroval do Palestiny, nikdo na sdílení nezbyl… Naše rodina zmizela. Možná proto máš tolik dětí …
Syn: Protože Lustigovi – hlavně Arnošt – a v jejích 86 letech jeho sestra Hana – byli přesvědčeni, že je důležité, aby byl člověk silnější o poučení o tom, co se může stát. Říkal, že kdyby horníci a zemědělci v Lidicích věděli, co přijde, vzali by sekery a bránili se. Nešli by ke zdi, nesvlékli by se do naha a nechali si jen ponožky.
Dcera: Ano. Jeho slovy, „vědět a poučit se znamená být vyzbrojen a schopen říct špatnému, nesprávnému ne“.
Syn: Česko-izraelský historik Yehuda Bauer píše, že v Březince v jednu chvíli házeli židi na esesáky kameny. Naše maminka Věra vstoupila do Hagany.
Dcera: Němci židy v koncentrácích měli jako otroky. Oslabili je, ponížili, a zmučili duševně a fyzicky – využívali i lež a naději jako zbraně. Pak je zaplynovali. Včetně obětí z rodinného tábora 8. března 1944 v plynové komoře Krematoria II. Nevím, jestli zpívali Hatikvu, Internacionálu nebo modlitby, jak to někdy židé dělali z bezmoci v poslední chvíli.
Syn: Nebo českou hymnu „Kde domov můj“! Ve stejné plynové komoře zaplynovali o sedm měsíců později Němci i Emila, otce našeho táty a tety Hany, manžela naší babičky Terezie – našeho dědečka. Ve stejném Krematoriu č. II spálili jeho tělo a popel hodili zřejmě, jako popel statitisíců, i těch tří tisíců sedmi set devadesáti dvou lidí vinných tím, že se narodili ze židovské matky nebo otce nebo obou – do rybníčka vedle krematoria.
Dcera: Arnošt svoji první knihu pojmenoval UŽ NIKDY VÁLKA.
Syn: Mluvit by se o tom mělo. Učit to – nás a naše děti a jejich děti. Znamená to učit o člověku … a aby byl člověk připravený na to co může přijít. Informace o té hrůze nás dělá silnější.
Dcera: Lidi jsou nepoučitelní. Slovy našeho otce, „Pokud budou lidi mít lidské vlastnosti, nebudou lepší“. Jako by měl křišťálovou kouli. Slyšíme zprávy. Zase žijeme v době, kdy člověk neví, co se může stát když ho na ulici uvidí nějaký antisemita nebo fanatik.
/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/
Po modlitbě Karola Sidona, která tryznu ukončila, se Michal Stránský rozloučil se všemi přítomnými:
„Děkuji všem za účast a pozornost při této důležité tryzně. Důležité proto, že uchovávání paměti je pro nás nesmírně nutné, zvláště v dnešním světě, který je opět plný nenávisti, demagogie a hloupých, a tím nebezpečných, předsudků.“
V Pinkasově synagoze
fotografoval Matěj Stránský
80 let od likvidace tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi
V noci z 8. na 9. března 1944 došlo v Osvětimi-Březince (Auschwitz-Birkenau) k největší masové vraždě našich občanů v období holocaustu. Šlo o 3 792 obyvatel tehdejšího protektorátu Čechy a Morava, kteří dorazili do Osvětimi dvěma zářijovými transporty v roce 1943 a stali se nedobrovolnými obyvateli pro ně založené táborové sekce BIIb – tzv. terezínského rodinného tábora. Stejně tragický osud usmrcení v plynových komorách potkal o čtyři měsíce později také další skupinu vězňů z terezínského rodinného tábora, kteří přijeli do Osvětimi v průběhu dalších měsíců a nebyli vybráni během selekcí na otrockou práci.
TEREZÍN – V letošním roce si připomínáme 80. výročí likvidace tzv. terezínského rodinného tábora, umístěného v táborové sekci BIIb vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kam směřovaly od října 1942 do října 1944 transporty z terezínského ghetta. Mezi zářím 1943 až květnem 1944 byli terezínští vězni umísťováni bez obvyklé selekce do tzv. terezínského rodinného tábora, který byl připravován pro propagandistické využití. Většina vězňů tohoto tábora byla po uplynutí „ochranné“ lhůty, která trvala šest měsíců, zavražděna v osvětimských plynových komorách.
K první masové vraždě došlo v noci z 8. na 9. března 1944 a šlo o 3 792 osob z transportů s označením Dl a Dm, kterými odjelo z Terezína 6. září 1943 celkem 5007 osob. Z nich nakonec přežilo pouhých několik osob, zbytek zemřel kvůli katastrofálním podmínkám již v táboře, ještě před březnovou likvidací. Dalších pět transportů s přibližně dvanácti a půl tisíci osobami odjelo z terezínského ghetta do táborové sekce BIIb v prosinci 1943 a v květnu 1944. Více než polovina z nich pak byla zavražděna během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem roku 1944.
/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/
V pátek 8. března 2024 navštívil Památník Terezín ministr kultury ČR Martin Baxa, aby uctil památku obětí likvidace tzv. terezínského rodinného tábora, ke které došlo v osvětimských plynových komorách přesně před 80 lety. Svou návštěvu zahájil pan ministr v 10:00 položením květin na Židovském hřbitově, odkud se za doprovodu zástupců Památníku Terezín přemístil k pamětní desce u bývalé železniční vlečky. Svou návštěvu zakončil v Malé pevnosti, kde na IV. dvoře navštívil výstavu Rodinný tábor, kterou Památník Terezín pro své návštěvníky při příležitosti tohoto smutného výročí připravil. Výstavu lze navštívit do konce března tohoto roku.
/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/
Čeština 
English