Je pro mě obtížné mluvit o ní jako o paní Bohumile. Provázela mě totiž celým životem jako nejlepší kamarádka naší maminky, jako Bohunda. A nemůžu na ni vzpomínat aniž bych se současně nezmínila i o mámě. Bohunda a Anka. Jejich přátelství začalo kdysi dávno, na Hagiboru, když jedna oslovila tu druhou: “ holčičko, chceš si se mnou hrát?“ Obě na to vzpomínaly, takhle jednoduše začalo jejich celoživotní přátelství. Trvalo víc než úctyhodných 80 let.
V paměti mám mnoho historek, o několik se s vámi podělím. Některé znám z vyprávění, jiné jsem zažila. Před válkou už Anka musela nosit našitou hvězdu, Bohunda jako míšenka ještě ne. Šly spolu po Žižkově a jedna paní se na Bohundu rozkřičela: “ to se nestydíš, kamarádit se s židovkou? “ Ta se pak přihnala domů a vyžadovala okamžitě také hvězdu, ihned, teď….
V té době, tak těžké, se velice sblížily a kromě her a prvních lásek spolu prožívaly i strach rodičů, vnímaly citlivě vše tíživé kolem nich. Bránily se tím, že zatím zůstaly dětmi. Hrály si, cvičily….
Později se jejich osud rozdělil. Četla jsem Bohundin deník z té doby, každý den v něm dojemně vzpomíná na ty, kteří už do koncentráku odešli, často na Anku. Se strachem, obavami, láskou. Bohunda měla to štěstí, že byla „jen“ v Terezíně, neprošla dalšími koncentračními tábory. A štěstí největší, po válce měla rodinu. Rodiče i sestru.
Vystudovala školu fotografie a nějakou dobu se tím živila. Vdala se, měla rodinu. Dvě dcery, Evu a Míšu. Milovala nejen je, ale později i jejich děti a pravnoučata. Byla na ně velice pyšná, jak už tak babičky bývají.
Vzpomínám na rok 1989, kdy byla s Míšou (pro naše tehdejší úřady tajně) v Izraeli. Po příletu nám říkala, že u zdi nářků zasunula mezi kameny dle zvyku přání. Jaké? Panebože, prosím tě, ať už jdou u nás ty komunisti do p….e. Ne zcela korektně vyjádřené, zato bylo splněné. V listopadu se pak smála a říkala: „Jací studenti? To jsem zařídila já!!!“ A proč si byla tak jistá? No přece dárek k narozeninám!!! Ano, hádáte správně, narodila se totiž 17. listopadu.
Stejně jako ostatní přeživší se věnovala přednáškám pro děti, pracovala v předsednictvu Terezínské iniciativy a brala to za samozřejmou povinnost. Udělat vše pro to, aby se o šoa mluvilo, aby se nic podobného neopakovalo, aby další generace byla poučená a vzdělaná.
Bohunda se opravdu uměla radovat ze života. Byla velice sportovně zdatná, lyžovala, plavala, výborně cvičila. Skvělá kondice a smysl pro humor jí vydržely do pozdního věku. Do nedávné doby se setkávaly s ostatními kamarádkami, často u nás na zahradě, a že jsou u nás bylo slyšet již zdaleka. Žádnou z nich nepřešel humor. Proto bylo tak smutné, že kdykoliv jsem ji viděla po maminčině smrti, mluvila jen o tom, jak ji už život nebaví a opravdu si přála odejít. To se jí povedlo, po jejích 95. narozeninách. Tak snad má klid. Jenom nám, co jsme ji měli rádi, chybí. Její elán, smysl pro humor. Ale pokud neměla sílu a chuť
k životu, buďme i my smíření s jejím odchodem.
Za všechny, kteří ji měli rádi, Alena Lehovcová
English 
Čeština