Tatínku!

Jeden můj pravnouček se jmenuje po Tobě, Táto. Blonďáček s modrejma očima.
Letošní, nebývale nádherný indiánský podzim mě omámil. Seděl jsem na lavičce před domkem a neskromně jsem zatoužil Tě vyhledat. Uvěřil jsem, že laskavá a vonící noc, černá a hluboká, tady začíná, a končí u Tebe. Oslnivá zář couvajícího měsíce a lehký vánek, osedlaný časem, mě tichounce a něžně zanesl na můj první skautský tábor. Na noční hlídku v zachumlané dece. Zaslechl jsem ševel z ukrytých hnízd spících ptáků, zavrzání myšek loudících zbytky chleba z pozdní večeře, oči s jistotou rozeznávaly a obdivovaly vzdálená stromořadí. Zavoněla čistá vůně ranního deštíku. Všechny smysly zanedbané únavou let se hlásily. Zachtělo se mi – a nešlo zabránit touze – ulehnout pod širákem s očima do posledního bdění upřenýma k nebi – do nekonečna. Srdce se ozvalo: „Ano, mám důvod bít.“ Letěl jsem, Táto. Chtěl jsem být s Tebou a všechno Ti říct. V té nekonečné chvíli okouzlení jsem věděl, že mě vidíš a chceš se zeptat, co bylo tady bez Tebe, když jsi tak brzo odešel. Už jsem měl nakročeno na trávník, do zahrádky, ale zalekl jsem se, že se probudím zmlácený a polámaný, že mě ranní chodci přes plot uvidí a pomyslí si, že jsem ožralej podivnej dědek a je mi 87 let. Tak jsem seděl. Vzácná životodárná síla mi vtékala do tepen a žil. A nic nebolelo. Vzácnost! Děkoval jsem za zázrak, za víru, že jsem byl, Táto, s Tebou. S Tebou, kterého jsem viděl naposledy, když mi byly dva roky. Pak jsem usnul.
Potřebuju Tě, Táto. Někdy je mi moc ouzko a Ty tady nejsi na rozumný „mužský“ slova. Pokusím se Tě najít i ve vzpomínkách blízkých.
Ty jsi se narodil v roce 1882. Devatenácté století. Já ve století dvacátém. Teď už je o století víc. Tak hluboce kořeníme. Tři sta let!
Několik zanedbatelných let před Tvým narozením napsal geniální Karel Hynek Mácha Máj. Věřím tomu, že Tvoje budoucí maminka, které bylo něco kolem dvaceti, propadla kouzlu básně, že jsi možná počat, když hrdliččin zval ku lásce hlas, že i proto jsi dostal jméno hrdiny. Vilém. Vilém. Tvůj pra, pra vnouček je tady vlastně za Tebe. Tatínku Viléme.
Těsně před tou děsnou nelidskou válkou, která zabila tisíce tatínků, jsme byli s mámou v cirkuse. Cvičená zvířátka mě nebavila, chtěl jsem domů. A náhle obrat. Dva clowni. Jeden nesl kuši a druhý červené jablko. Střelec postavil kolegu doprostřed manéže, na hlavu posadil jablíčko, otočil se, poodešel a chtěl jablko z hlavy clowna sestřelit. Sotva se otočil, popadl chytrák jablíčko, kus ukousl a rychle vrátil na hlavu. Střelec zklamaně popošel, jablko pootočil a znovu kráčel na střelnou čáru. Celé se to opakovalo. Mlsný chytrák využil nepozornosti střelce a ukousl další kousek. Potřetí, když už rozzlobený ostrostřelec chtěl zamířit, nebylo kam. Jablko bylo snědeno. Neúspěšný střelec v zeleném tyroláckém kabátku rozpačitě poklepal na svoji hruď: „Vilém Tell,“ a ukázal na kolegu „A Viléma Telete syn!“ Otec v záchvatu smíchu radostně na celé šapitó volal: „Ty jsi, chlapečku, Viléma telete syn!“ Štěstím ozářený tatínek s milovanou ženou a dvouletým chlapečkem. Moje jediná vzpomínka na štěstí. „Ty jsi, Honzíku, Viléma telete syn!“
Městečko, ve kterém jsme žili, v ulici Dr. Emila Holuba, afrického cestovatele, bylo plno ptačích jmen. Čížkovi, Strnadovi, Vrabcovi, Kosovi, Špačkovi. . . Maminka „děvčatům ve zpěvu“ říkala: „Jsem ráda, že jsme ptáci největší.“ Byl mír. Skvělé botičky našich ševců se prodávaly. Slavnostní pokoj s mahagonovým nábytkem, perský koberec posetý orientálním kvítím, tátova knihovna, lustr plný skleněného ovoce, brácha Pavel, prý „celý táta“, a já.
Na návštěvu přijížděli obchodní cestující: „Pane inženýre, v Německu se dějou podivný věci. Antisionismus, antisemitismus, anti. . . anti. . . židi prý za všechno můžou. Chystají drastické zákony. Drancují obchody, nenávidí!!!“
„Prosím vás, nepropadejte panice. Já Němce znám. Studoval jsem v Darmstadtu, žil léta na univerzitě, hrával se spolužáky na piano. Goethe, Schiller, Beethoven. Óda na radost. Nedejte na křiklouny!“ upokojoval hosty i vyplašenou maminku tatínek. Sedl si k pianu a hrál kousky z Mozarta. Kouzelná flétna. Norimberské zákony!!!
Mnichov. Zrada. Zábor hranic. Ohryzaná republika. Táta obchodoval s pohraničím. Zásilky neprodaných bot! Nemohl splácet za kůže. Byl na dně. Dorůstající bratr Pavel byl náhle v nebezpečí koncentráku. Zoufalý, milující tatínek byl sám. Městečko se odcizilo. Po vrzajících schodech už cizího domu šel na půdu. Do nejvzdálenějšího kouta nad fabričkou, ve škvírách střešních tašek viděl světlo. . . a už se nevrátil.
Dražba pod německou správou. Všechno padlo na dluhy. Zbyla tátova knihovna. Tolstoj, Dostojevský, dějiny světového malířství, Faust, Hamlet, Máj.
Mezi těmi řádky leží celý život. A Ty tady nejsi. Když mě smutná maminka po čase odtajnila, jak to všechno bylo, prosila mě a zavazovala: „Měla jsem s tátou nádherný život, milovala jsem ho a on miloval nás. Znal jenom asi deset židovských slov. Niksmóchr, nebochant, plajte. Prosím Tě, zapomeň! Nad slušnými lidmi se vznáší kletba. Podivná, obludná, nekonečná!“ Můj statečný Tatínku, bolí mě srdce.

Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Tisíciletá zrůdná nenávist vraždí muže, ženy, řeže hlavy dětem. Vraždění neviňátek. Bože! Táto, proč jsi mě opustil?!

Je pozdní večer. . .
Zve ku lásce hlas
Hynku – Viléme – Jarmilo!

Kde jste, lidi? Viléme, Viléme, blonďatý chlapečku, kde jsi?
BOJÍM SE O TEBE.

V půli října 2023 Jan Kačer