Snad každý má své místo

Hana Frejková, foto Marianna Borecká

Snad každý má své místo, kam se stále vrací … chce navštívit místo narození, dětské kamarády, spolužáky, první lásky, nebo ty, se kterými vymýšlel první životní plány. Někdy ho tam zavedou nenadálé okolnosti jindy životní peripetie. Osudové místo.

Mé osudové místo je Jablonecko.

Poprvé jsem to uvědomila před mnoha lety při natáčení amerického filmu „Hitler: Vzestup zla“. Pohlcena pracovním prostředím, zbavena dennodenních povinností a běžného shonu to na mě PADLO. Kontrastně k přítomnosti se přede mnou vynořila dávná minulost. Obklopena cizinci – možná hrálo i roli, že děj filmu se odehrával ve třicátých létech minulého století – jsem náhle silně pocítila ty souvislosti.

V hotelu Babylon v Liberci jsem si uvědomila, že odtud byl můj táta, Ludvík Frejka/Freund. Tady se narodil, tady chodil do školy, tady ještě měl sestry Marianne, Liesl, Lotte a rodiče. Ano, právě v těch třicátých létech se pro židovskou rodinu mého dědečka lékaře Siegfrieda Freunda změnily společenské podmínky. Až v devadesátých létech jsem se od Tante Lotte, která přijela ze Sydney, dozvěděla, po kterých schodech utíkaly všechny děti Freundových do tehdy německé školy, kde měl dědeček ordinaci a kde bydlel lékař, který ho v nutných případech zastupoval. 

A tady jsem také já prožila podstatnou část svého života. Narodila jsem se sice v Londýně, ale v blízkosti Liberce jsem strávila určitou etapu svého dětství. Tady jsem chodila do školy, tady jsem byla 11 let ve vyhnanství, tady jsem poprvé hrála na prknech, která znamenají svět, tady jsem byla poprvé zamilována… 

A právě sem, zřejmě náhodně – nebo snad osudově – právě sem jsme byly s mámou vyhnány po popravě táty v r. 1952. Táta byl národohospodář, do gymnázia chodil v Liberci, studoval v Berlíně, v Londýně, za války byl s mámou v Anglii a v procesu se Slánským byl ukončen jeho život. Chodila jsem 8 km dolů do Janova do školy, jezdila do Jablonce do rytmiky, i na klavír, a s klukama jezdila na Severák lyžovat a do kavárny Nisa tancovat. Máma tady později režírovala ochotníky, a tak jsem se objevila ve Filosofské historii v krásném secesním jabloneckém divadle. Partnera jsem měla tak vysokého, že když jsme se fotili, musela jsem pod sebou mít tři cihly.

Můj život se odvíjel divadelně. V šedesátých létech na JAMU, posléze v různých angažmá, a když jsem po revoluci začala dělat koncerty jidiš písní, pozvali mě do Jablonce v rámci koncertů „Rodáci Jablonecka“. Byla jsem ráda, přišly se na mě podívat spolužačky z Janova, byla jsem dojatá. 

Něco mi tam zůstalo. I když o mém „rodáctví“ by se dalo zcela věcně pochybovat.