Tryzna v Pinkasově synagoze

V Pinkasově synagoze proběhla v pátek 7. března tradiční tryzna za terezínský rodinný tábor

Všechny přítomné uvítal Michal Stránský, předseda Terezínské iniciativy:
Vážení členové Terezínské iniciativy, vážené dámy a vážení pánové, všechny vás vítám na dnešní každoroční tryzně.
Zvláště vítám vzácné hosty:
paní Roni Abramson, zástupkyni velvyslankyně Státu Izrael s doprovodem,
paní Petru Dachtler, zástupkyně velvyslance Spolkové republiky Německo s doprovodem,
paní Bettinu Kirnbauer, velvyslankyni Rakouské republiky s doprovodem,
pana Jana Roubínka, ředitele Památníku Terezín,
paní Pavlu Niklovou, ředitelku Židovského muzea v Praze,
oba pány rabíny – vrchního rabína pana Karola Sidona i pražského rabína pana Davida Petera.

Vaší účasti na dnešní tryzně si velmi vážím.

Všichni víte, proč jsme se dnes sešli v Pinkasově synagoze. Všichni víte, co se událo před jedenaosmdesáti lety v nejhrůznějším koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Předpokládám, že všichni znáte z historie, že na zítřejší den připadá výročí největší hromadné vraždy českých občanů, všichni víte, že v noci z osmého na devátého března přišlo o život bezmála čtyři tisíce lidských bytostí.

Prosím, uctěme minutou ticha jejich památku i památku všech zavražděných, a to nejen v Osvětimi. Vzpomeňme také na oběti palestinského řádění 7. října 2023.

Scházíme se tady pravidelně každý rok, abychom si na oběti rodinného tábora nejen vzpomněli, ale abychom si také uvědomili a připomněli, že rasismus a antisemitismu, intolerance a lidská nesnášenlivost neskončila zároveň s koncem 2. světové války. Bohužel trvá dosud. V Evropě i jinde.

6 svíček za 6 milionů židovských obětí zapálí dnes mladá slečna Justýna Kolárová, vnučka Olgy a Vladimíra Kolárových.

Hlavní projev přednese Pavel Hoffmann, který žije už takřka 60 let ve Spolkové republice Německo a který neúnavně přednáší v Německu na co by, právě tam, neměli zapomenout.

Tryznu za oběti terezínského rodinného tábora ukončí modlitbou vrchní rabín pan Karol Sidon.

Hlavní projev přednesl Pavel Hoffmann:

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
považuji za velkou čest, že já jako zahraniční a jeden z nejmladších členů první generace Terezínské iniciativy smím pronést památní řeč na této tryzně, kde vzpomínáme na jednu z největších vražd českých židů v Osvětimi. Při mých besedách v Německu, kde žiji už skoro 60 let, a jiných zemích je tato událost vždy částí mé přednášky. Celkem 17 500 českých židů bylo deportováno během konce 1943 a začátkem 1944 do Osvětimi. I moje teta Gertruda Steinová a její dcera Eva Steinová byly v těch transportech. Obě byly zavražděny v plynových komorách, pravděpodobně hned po příjezdu do Osvětimi. Prvních 5 000 českých židů, kteří byli už v září 1943 deportováni, bylo kvůli možnosti kontroly Červeným křížem ušetřeno nelidského oholení hlavy a roztržení rodin. Čekali na „zvláštní zacházení“ 6 měsíců. Po 6 měsících, kdy bylo jasné, že Červený kříž už nebude Osvětim kontrolovat, bylo těch 3 792 přeživších českých židů tzv. rodinného tábora během jedné noci v plynové komoře brutálně zavražděno. Pokud mám správnou informaci, zpívali tito čeští židé před vraždou Hatikvu (dnešní izraelskou hymnu) a českou národní hymnu. Při této informaci, kterou uvádím v besedách, říkám, že i pro tyto k smrti odsouzené židy byl Izrael jedinou nadějí pro budoucnost židovského národa.

Jen několik měsíců po této hrozné vraždě bylo Eichmannovými transporty deportováno víc než 400 000 maďarských židů do Osvětimi, většina z nich byla taktéž v plynových komorách brutálně zavražděna. Byla to největší hromadná vražda v této válce. Mezi těmito maďarskými židy byly 4 generace mé rodiny z Československé zakarpatské části, která byla od roku 1938 násilně připojena k Maďarsku. Nejmladší – Jiří – dvouletý syn mého strýce, a nejstarší – moje třiaosmdesátiletá prababička Kateřina, která dokonce dojela živá v dobytčáku do Osvětimi (jak mi potvrdila jedna účastnice této deportace, která jako mladá žena Osvětim přežila). Až na mého strýce, mladého lékaře, nikdo z mé blízké rodiny Osvětim nepřežil.

Já jsem se narodil v Praze, kde si moje matka vzala v roce 1938 mého otce. Po atentátu na Heydricha byl můj otec 11. června 1942 zastřelen spolu s ostatními oběťmi v Kobylisích. Jen tři měsíce po této vraždě byli rodiče mého otce, sudetoněmečtí židé, deportováni do Osvětimi a okamžitě po příjezdu zavražděni v plynových komorách. Já sám jsem byl v červnu 1943 spolu s mou matkou deportován do Terezína. Moje matka, 34letá dětská lékařka, zemřela v Terezíně během krátké doby a já jsem přežil téměř zázrakem jako 4letý chlapec skoro dva roky v Terezíně, kde jsem vlastně čekal po celou dobu na deportaci do Osvětimi, resp. na plynovou komoru. Neuvěřitelným osudem jsem byl v únoru 1945 zařazen do tzv. švýcarského transportu s 1 200 vězni, který opravdu dorazil 7. února 1945 do St. Gallen. Přestože jsem podle dochovaného záznamu švýcarského lékaře byl smrtelně nemocen a těžce traumatizovaný, byl jsem od té doby osvobozen.

***

Vážené dámy a pánové, milí přátelé z Terezínské iniciativy,
my z první generace, kteří jsme přežili tuto hrůzu, vzpomínáme už 80 let na naše zavražděné sestry, bratry, rodiče a prarodiče.

Napsalo se tisíce knih a příběhů o osudech, uspořádalo statisíce besed, četli jsme pozorně historii tohoto úžasného národa za 3 000 let, od antiky, středověku, doby temna až do dnešní doby. Je asi nejvyšší čas udělat jednou jakoby účetní uzávěrku, abychom si uvědomili dříve, než všichni odejdeme, jakých cílů jsme dosáhli ve světě, který byl i bez ohledu na holocaust už 2,5 tisíce let antisemitský. Každý z nás měl zcela jiný osud a vnímal pohled na svou identitu jinak. Musím přiznat, že než jsem se dostal do Německa, nebral jsem navzdory mému osudu mé židovství vážně. Dozvěděl jsem se čirou náhodou až ve svých 9 letech, že jsem Žid. Dokonce ani dobu pronásledování a popravy židů Stalinem a komunisty za doby Slánského, jsem nevnímal jako mladý žák tak pozorně, jak by si situace zasloužila. Měl jsem štěstí, že v rodině sestry mé tety na východním Slovensku, která se mě jako nemocného sirotka ujala, se pěstovaly aspoň minimální židovské tradice, takže jsem měl dokonce ve svých 13 letech Bar micva.

Do země pachatelů holocaustu jsem se dostal zcela náhodně, těsně před obsazením Československa Sovětskou armádou. Přesto přiznávám, že jako aktivní žid žiju teprve 30 let, tzn. prakticky od revoluce, od té doby, co jsem se ke zděšení mé manželky a částečně mé rodiny veřejnosti představil jako člen židovského národa a přeživší holocaustu. Začal jsem chodit na besedy, psát články, a hlavně zajímal jsem se o Stát Izrael a podrobně o Blízký východ. Od té doby ale žiji jako politický žid velmi aktivně a mám víc kritiků, než si dovedete vůbec představit.

Německo mlčelo po válce skoro 20 let, než se začalo s tzv. Gedenkkultur neboli vzpomínkovou kulturou. Mé dcery se ve 13 letech rozhodly pragmaticky, že se stanou úředně křesťankami jako jejich matka. Moje starší dcera se nedozvěděla ve škole o holocaustu skoro nic a moje mladší dcera jen díky učiteli náboženství, který žákům z vlastního popudu vyprávěl o tomto největším zločinu na lidstvu. Tehdy přišla dcera jednou ze školy a řekla mi: „Táto, jsem ráda, že k nim nepatřím.“ Dnes, když jim je přes 60 let, zůstal jsem jako žid jediný v rodině a o holocaust se zajímá z 15členné rodiny se čtyřmi vnuky a vnučkami jakož i s třemi pravnuky jedině můj nejmladší vnuk David.

Kdo věřil, že po holocaustu a vyvraždění dvou třetin evropských židů, resp. 90 % židovských dětí v Evropě, je antisemitismus minulostí, se hrozně zmýlil.

Přišel jsem do Německa v roce 1968 a tehdy většina lidí křičela „My jsme Izrael“. Doufal jsem, že to bylo vyjádření sympatií k židům. Později jsem si uvědomil, že to byla jen naděje, že obrovská arabská převaha konečně zničí židy v Izraeli, a tentokrát to nebudou Němci. To se ukázalo velmi jasně při tzv. jomkipurské válce v roce 1973, kdy izraelští židé bojovali o svou existenci. Od roku 1967 se začala situace pro židovský národ zásadně měnit. Židovský národ, který měl konečně svůj stát, který slíbil každému židovi na světě možnost pobytu a jistoty a který dokázal, že je schopen splnit poselství, které židé, co vylezli roku 1945 z pekla dali světu: „Už nikdy se nevystavíme nebezpečí totálního zničení, tento slib v nás všech hoří. To je naše zkušenost, naše historie.“

Najednou se veškeré diktatury a kupodivu i tzv. progresivní vlády spojily s vražedným národem, který se vytvořil v 70. letech a dal si jméno antického národa Filištínů, tedy jednoho z největších nepřátel prvního antického židovského státu. Jeho zakladatelé veřejně prohlásili, že vytvořili tento národ za jediným účelem, a to zničit židovský stát a jeho obyvatele. Od té doby podporují tento národ veškeré tzv. levicově liberální vlády a organizace. Ve jménu tohoto národa byla roku 1976 provedena dvěma německými levicovými aktivisty Willfriedem Bösem a Brigittou Kuhlmannovou, společně s arabskými teroristy, první poválečná selekce židů a ve jménu tohoto vražedného národa bylo barbarsky zavražděno nespočet židů ve Francii, Belgii, Německu, Izraeli a v jiných zemích. Současně začala arabská a levicová propaganda perverzně měnit historii, odsuzovat a osočovat Izrael, jeho vládu a židy všeobecně. Svět si začal zvykat na tvrzení, že židovský stát je rakovinným nádorem, který musí být zničen. V tomto ovzduší jsem začal přednášet na besedách a měnil své přednášky kvůli nesnesitelnosti pohledu světa na židy a jejich jedinou demokratickou zemi na Blízkém východě.

Dnes žiji v zemi, jejíž prezident pokládá věnec na hrob vraha, teroristy a antisemity Arafata! Žiji v zemi, jejíž kancléřka přivedla do Německa miliony antisemitských muslimů, kteří zde útočí na židy a židovské instituce. V zemi, jejíž kancléř nabízí světoznámému antisemitovi Abu Mazenovi (Mahmúd Abbás) veřejný výstup ve spolkovém kancléřství a po antisemitském nenávistném projevu mu dokonce podává ruku. V zemi, která podporuje teroristické gangy a kolaboruje s antisemitskými státy jako Katar a Írán, které chtějí zničit židovský Stát Izrael a nás židy. V zemi, kde po mé besedě ve škole přijdou muslimští žáci k učitelce a řeknou jí, že Hitler udělal velkou chybu, protože nezničil všechny židy a nechal některé žít. Ještě horší je, že učitelka se mi písemně přiznala, že se neodváží proti tomu něco udělat. V zemi, kde ve většině škol s muslimskou většinou je nejhorší nadávka ve škole „ty žide, ty oběti“ a kde židovští žáci opouštějí státní školy, protože nevydrží ten mobbing a přecházejí do soukromých židovských škol. V zemi, kde pokřik „Hamas, Hamas Juden ins Gas“ ze statisíce hrdel je považován za projev lidového folklóru a zůstává bez konsekvence. Kde tisícový dav slavil největší a nejbarbarštější vraždu židů od holocaustu jako národní svátek, bez toho, že by někdo okamžitě zakročil. V zemi, kde před synagogami musí ve dne v noci stát ozbrojenci. V zemi, kde se nemohu vždy a všude projevit jako žid. V zemi, kde izraelskou vlajku vykoupenou židovskou krví, část obyvatel vnímá jako provokaci. V zemi, kde dokonce Centrální rada židů nedoporučuje židům nosit veřejně jarmulku a ukazovat židovskou identitu.

***

Vážené dámy a pánové, milí přátelé,
holocaust a jeho přeživší slouží dnešní německé vládě už několik let jen jako bič proti lidem s jiným smýšlením, než vyžaduje červeno-zelená ideologie. Je až trapné, když se s frázemi, kterými tito 95 až století přeživší při různých událostech musí podporovat vládní propagandu. Příslušníci izraelské vlády se nazývají ultrapravičáky a skoro fašisty na druhé straně platí skoro všechny západoevropské vlády, jakož i německá, pod rouškou humanity, za vyvraždění židů milionové částky masovému vrahovi Abbásovi, který prokazatelně platí každému vrahovi židů větší odměny, než je plat arabského dělníka. Většina německého obyvatelstva souhlasí s tím, aby další, jakkoliv vzniklý tzv. stát Palestina byl zcela bez židů (Judenfrei), jak to přísežně slíbil svým spoluobčanům pan Abbás a v minulosti Adolf.

Nejenom já, ale i velcí světově známí židé jako Eli Wiesel, Leon de Winter, Imre Kertész považují antisionismus a nenávist k Izraeli za největší nebezpečí pro židovskou existenci. Jako příklad bych rád citoval některé výroky nositele Nobelovy ceny a přeživšího holocaustu Imreho Kertésze, který ve svém posledním díle před smrtí „Einkehr“, což je v přeneseném smyslu sebereflexe, kde si on i ostatní uvědomili, jak málo se na světovém antisemitismu, až na způsob a zdroj, změnilo. Imre Kertész píše, cituji:

„Domnívám se, že evropští židé se dopouštějí sebevražedné chyby, když se připojí k vytí evropských intelektuálů a vysokých úředníků, kteří je ještě včera chtěli vyhubit a kteří nyní pod záminkou kritiky Izraele nacházejí nový jazyk pro starý antisemitismus. Proč by měli mezitím své záměry změnit?“

„Děkuji Bohu, že vidím dnes Davidovu hvězdu na izraelských tancích, a ne na své hrudi jako v roce 1945.“

„Vždy mě znepokojovala lež zahalená sentimentalitou, která obklopovala Osvětim. Nyní, když se Evropa otevřeně přiznává ke zničení Izraele, vyhlazování židů a jinými slovy k Osvětimi, vzduch se takříkajíc vyčistil.“

Jediný blog kritizující dnešní situaci, který by založen potomkem přeživších holocaust Henrykem Broderem a jehož autoři jsou velmi často evropští a izraelští židé, kteří nejsou nakaženi levicovým virem a hlavně nejsou placeni vládou, jsou v dnešním Německu nejen neuvěřitelně tvrdě kritizováni a musí často k soudu bránit svá práva, ale zbabělým způsobem zbavováni existence tím, že levicové organizace píší společnostem, které své reklamy na tomto blogu uveřejňují, že rozšíří pomluvu, že podporují pravičáky a nepřátele demokracie. Bohužel s úspěchem, takže my čtenáři jsme několikrát museli zachránit tento blog a nakladatelství před bankrotem.

V dnešním Německu se strana, která jediná požaduje zastavení placení milionů euro za vyvražďování židů Abbásovi, a tím organizaci Hamás, a jediná požaduje považovat Jeruzalém za hlavní město Izraele, označuje za spolek nacistů a za vyvrhele lidstva.

Nejvíc jsem ale poznal nebezpečný antisemitismus po sedmém říjnu 2023, kdy jsem poprvé zažil událost, kterou jsem nazval a nazývám holocaustem. Kdo si myslí, že přeháním, ať si představí, co by se stalo s 8 miliony izraelských židů, kdyby se neuměli bránit. Proto čtu moje stanovisko, které uveřejnil časopis Terezínská iniciativa v listopadu 2022. Před každou mou přednáškou ve škole, univerzitě nebo spolku, kam mě pozvou, zveřejňuji i interview iráckého židovského chlapce Simona, který přežil jeden z nejhorších pogromů v roce 1941 se jménem Farhud.

Moje poslední beseda se studenty pedagogické fakulty v Augsburgu byla ukázkou dnešního postoje k té barbarské vraždě 1 200 Izraelců a vůči židům vůbec. Po přednesení mého stanoviska jsem přešel na moji přednášku jako v posledních 15 letech. Asi ve třech čtvrtinách jsem byl brutálně přerušen organizátorem a požádán, abych přestal a přešel na líčení svého osudu v Terezíně. Po přednášce byla velmi krátká diskuse, která se prakticky nezabývala dnešní situací. Po návratu domů jsem dostal kopii e-mailu, který profesor vychovávající budoucí pedagogy poslal dalšímu zájemci o moji besedu. Varoval ho přede mnou a napsal doslovně, že by mně mělo být zakázáno veřejně vystupovat. Na mou otázku, jakými argumenty chce odůvodnit svůj postoj, mi napsal, že text mého stanoviska k 7. říjnu není jenom nepohodlný, ale přesahuje veškeré hranice a neslučuje se s demokratickými pravidly. Nenapsal ani jediný protiargument, která část mého stanoviska odpovídá jeho posudku. Přiznávám, že to bylo poprvé, kdy někdo doporučil mě nenechat promluvit.

***

Milí přátelé z Terezínské iniciativy přeživší holocaust,
nechci nikomu nic předepisovat a vím, že to, co jste prožili na vlastní kůži před 80 lety je pořád živé, ale prosím vás, zamyslete se nad dnešním antisemitismem, který ohrožuje existenci jediného židovského státu, a uvědomte si, že jenom dokud existuje Izrael nikdo už Osvětim nepostaví.

***

Děkuji vám za poslech mého projevu a dovolte zakončit slovy:
Am Izrael Chai.