Mámina židovská škola

Vzpomínka ne, spíš upomínka na mámin život.

Madla Wawerková, rozená Koťátková, dcera Marie Koťátkové, rozené Neumannové

Nemůžu přece vzpomínat na máminu poloilegální školu, o níž vím jen málo. Z útržků řeči a z dlouho po mámině předčasné smrti nalezených fotografií. Ono se doma o válce souvisle nikdy nevyprávělo. Sice kolem mne létala slova v Terezíně, do Terezína, z Terezína a také Klettendorf… proč jsem se hned nevyptávala, o co jde? Měla jsem panický strach z VÁLKY. Byla pořád ve vzduchu. Bála jsem se ptát, že uslyším něco hrozného. A právem. Strašně jsem chtěla MÍR.

Když jsem asi až kolem roku 1958 zjistila, že naši nebyli za války„zavřeni“ za odboj, ale pouze z rasových důvodů, bylo to pro pionýrku, odkojenou Zojou Kosmoděmjanskou, zklamání. Z pohledu dítěte šlo o prehistorii. Teď mi čtyřicátá léta připadají daleko blíž. Vždyť chvilku před mým narozením, v roce 1948, mé budoucí babičky ještě žily a spousta tet a pratet také.

Nejsou pamětníci. Doložená fakta posbírala naše starší dcera, když to z mého podnětu odpracovala místo mne začátkem devadesátých let. Psala (na peďáku – PeFUK) diplomovou práci s názvem Vzdělávání českých židovských dětí za 2. světové války. Snad je diplomka dokonce uložena v muzeu holocaustu v Jeruzalémě. Slíbili nám to mámini a naši přátelé Beda a Anny Bruellovi, když jsme je v Izraeli v roce 1999 s mužem navštívili.

Proč vlastně šla máma už v roce 1937 učit do Židovské školy?  Asi pod vlivem přátel. Byla jich spousta. A hodně zajímavých. Zdá se mi, že ostatně, jako skoro každý, prožívala po maturitě nejpestřejší léta svého života: studium a absolutorium na Filosofické fakultě UK, dlouhá cesta do Francie sdelegací studentů, podpora demokratického Španělska… Ale proč nenapsat víc? Narodila se v roce 1915 jako domnělý pohrobek. Padl jiný Ing. Richard Neumann.

Celý život učila a učila. To nejdůležitější, číst, psát a počítat, humanitní obory to bylo však její. Měla vzdělání středoškolského profesora. 19. ledna 1942 se s tátou MUDr. Jiřím Koťátkem po šestiletém chození vzali v kostele Cyrila a Metoděje v Karlíně. Proto nešla s ostatními do transportu v roce 1942 a byla internována v Terezíně až od února 1945. Tehdy nevěděla, že její máma Zdenka – Sidonie byla (teď vím, že to bylo jeden den po mé druhé – biologické babičce Else) umučena 24. října 1944 a že sestra prožívá peklo Bergen-Belsenu a nepřežije. (Musím jim, ještě než umřu, do Pobřežní 2 položit stolpersteiny.)

Byla jsem zvyklá povolání učitele spíš podceňovat. Šla jsem proto raději na práva. Vzpomínám si, že máma měla dva hlasy. Jeden civilní a jeden „učitelský“. Ten jsem nesnášela. Obě moje dcery učí a mají také dva hlasy. Vyučování je předstupeň herectví, ne? Občas jsem se setkala a setkávám s jejími žáky. Vypadá to, že máma patřila mezi dobré učitele, kteří měli zasloužený kredit.

Měly ji rády kolegyně i kolegové, zřejmě uměla i pedagogické rady udílet lidsky. Jedna z jejích kamarádek, herečka Hana Becková, provdaná Munková (Hana Becková, provdaná Munková, po válce Pravdová. V roce 1999 vydala v nakl. PRIMUS Krátké povídky z dlouhého života. Stojí za přečtení.), vyprávěla: „V Potštejně byly tři rodiny (židovské), které se tam také snažily schovat… měly kupu dětí mezi 6–10 lety, které jsem coby naprostý amatér vyučovala. Maruška a Jirka (máma a táta) za námi dvakrát přijeli. A já se radila s Maruškou, coby profesionálkou, jak ty děti učit. Poradila mi metodu vesnické jednotřídky: Posadíš je podle věku a každé skupině zadáš jiný úkol (jeden píše, druhý čte, třetí kreslí a podobně). Šlo to dobře skoro tři roky, pak už přišel Terezín a Auschwitz.“

Mám krásné dopisy, které si máma s tátou skoro denně posílali mezi Prahou, kde přežívala, a různými pracovními tábory Klettendorf, Breslau, Graeditz, Hagibor, v nichž byl táta spolu s muži židovek a židovskými míšenci od října 1944 do května 1945 (s některými zůstali přáteli navždy – třeba s Aloysem Skoumalem, Jaromírem Wíšem, Františkem Vaníčkem). Jak je možné, že pošta při vší té hrůze, sice špatně, ale fungovala?

A po válce? Nadšení a k tomu výčitky svědomí, že přežila. Přání a touha mít dítě. Chytrá, vtipná, vzdělaná. Hezký, moudrý a citlivý muž, lékař. Mámu miloval, zachránil a miloval až do její smrti. Zřejmě nemohl mít děti. Desítky let po smrti mámy i táty jsem se dozvěděla, že nejsem tátova. Máma si to tajemství vzala do hrobu.

Když se nesmělo učit v židovské škole, udělala, v bytě svých rodičů v Pobřežní ulici č. 2, „třídu s tabulí“, kde se několikrát do týdne děti scházely a učily se tu slabikovat, počítat, zpívat, kreslit. To vyprávěla myslím kolem roku 1969 někomu z rozhlasu. Záznam se v rozhlasovém archivu nepodařilo najít. Jediná stopa zůstala v článku Výchova dětí a Terezín, Estetická výchova č. 7/1971, str. 171 a další. Máma s těmito dětmi dokonce chodila, cituji: „na malé tajné vycházky do opuštěných míst, kde tolik nehrozilo setkání s někým nežádoucím, vždyť děti na těchto vycházkách chodily bez žlutých hvězd!“ Touto malou soukromou školou prošly desítky dětí. Po většině z nich zůstaly jen drobné, nenahraditelné památky: fotografie, kresby, některá z písanek, několik pohlednic, které vděční žáci posílali z prázdnin. Většina dětí zůstala na pohřebištích koncentračních táborů – postupně, jedno po druhém, se ztrácely ze „školních“ židlí v bytě Neumannových.

Vzpomínám si, že se u nás doma jednou záhadně zjevil mladý muž se ženou a dětmi. Nemluvili česky. Byl to žák z ilegální školičky, kdosi, kdo prošel lágrem a přežil a přivedl mámě ukázat svou rodinu.

Koncem roku 1944 už neučila. Vedla dětský útulek a později internátní mateřskou školu, kde byly děti zatčených rodičů. 8. 11. 1944 tátovi píše: „Erik (o 11 let starší kamarád z filozofické fakulty, překladatel Erik Saudek, který byl manželem Evy Vrchlické, bez níž by s diabetem protektorát nepřežil) nacvičuje s dětmi ve Spálené Erbena. Dělají Vodníka, Věštkyni a Svatební košili, a děti mě oficiálně pozvaly, abych se na to přišla podívat. Jsem na to moc zvědavá. Napíši Ti zítra, jaké to je.“ Nenapsala. Zato 14. 11. 1944 píše. „Odjíždí mi z útulku zítra několik dětí a jsem z toho smutná. Jsou všechny bez bot a téměř nahé. Člověk by tak rád pomohl, ale není tu dost ani možností, ani prostředků.“

A mámino vyznání z 6. 11. 1944: „ Pracuji teď s dětmi, jako kdysi v dávné minulosti, kdy mojí jedinou starostí a ctižádostí byla škola a rande s Tebou. Tou intensivní prací s dětmi se mi ta dávno uplynulá doba, vlastně svým způsobem šerý dávnověk, tak zpřítomnila, že mi připadá, jako by to bylo včera, kdys mně chodil na Staré Město naproti, a kdy jsme chodívali do Mánesa či Lumíru. Mám dojem, že řada lidí spolu nezažila za celý život tolik, jako my dva za relativně krátkou dobu. Ačkoli ode dneška za měsíc budeme vlastně slavit 8 let, miláčku, víš to?“

Neuvěřitelné setkání

(Po zveřejnění textu (Mámina židovská škola) se ozvali dva někdejší žáci)

Mám vždycky velkou radost, když se nad uveřejněným příspěvkem v našem časopise rozvine plodná a věcná diskuse, nebo když se dají lidé dohromady (to v případech, když jeden hledá druhého) nebo když se přihlásí (jako v tomto případě) žáci a žákyně k dceři někdejší učitelky, která kdysi učila na židovské škole v Jáchymce a později v bytě v Pobřežní 2.

Navíc i já se k učitelce Koťátkové, rozené Neumannové, také hlásím, protože o mnoho let později učila na stejné škole, kam jsem devět let docházel. A jen tak mimochodem – pro ty z vás, kteří si vzpomenou na naši členku Evu Štichovou – obě učitelky byly kolegyně ze sborovny.

Michal Stránský

A teď k tomu, co se po uveřejnění článku v čísle 113 našeho časopisu skutečně stalo. Píše nám autorka vzpomínky, respektive upomínky na máminu židovskou školu:

Její dva velmi živoucí žáci (žáci mé mámy) se přihlásili! Růženka Blechová-Friedová a Rolfi Wiener. Holčička a kluk z fotky. Po 80 letech.

Čekali na mne doma u paní Blechové a s nimi paní Alena, Rolfova životní partnerka, a pan Stanislav, syn paní Blechové, který nad námi všemi bděl a také fotografoval.
Laskavé přijetí a pohlazení po tváři… Moc dobré pohoštění a fantastická bílá  kytka v květináči!
Trochu nadpozemský pocit blízkosti.
Každý z jejich osudů vydá na román.
A v roli zástupkyně své mladé mámy z r. 1942 jsem byla já,
pětasedmdesátiletá mladice.

Ani si tu poctu nezasloužím.

Po neuvěřitelném setkání jsme se všichni domluvili, že první společná schůzka rozhodně nebude poslední, ale že v nich budeme pokračovat. Máme si totiž co říct.

Madla Wawerková