Letošní vzpomínkové setkání proběhlo v úterý 27. ledna 2026 v Hlavním sále Valdštejnského paláce Senátu Parlamentu České republiky a bylo již jedenadvacátým v pořadí.
Pietní akt pořádala Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu ve spolupráci s Kanceláří Senátu Parlamentu České republiky pod záštitou předsedy Senátu Miloše Vystrčila.
Pietního setkání se zúčastnili přeživší nacistických koncentračních táborů a jejich potomci, senátoři, velvyslanci, vrchní pražský rabín, zástupci státních úřadů a další významné osobnosti kulturního, politického a náboženského života.
27. ledna letošního roku jsme si připomněli již 81. výročí osvobození nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz.
✡✡✡
Petr Papoušek, předseda Federace židovských obcí v České republice,
uvítal přítomné a celé pietní setkání moderoval.
Miloš Vystrčil, předseda Senátu PČR:
Vážení přeživší, jejich blízcí, dámy a pánové, vážení kolegové senátoři a senátorky, vzácní hosté, před 81 lety osvobodila Rudá armáda koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau, Osvětim. V táboře v té době bylo více než sedm a půl tisíce totálně vyčerpaných a vyhladovělých vězňů. V táboře bylo nalezeno osm tun lidských vlasů. V táboře bylo za dobu jeho existence zlikvidováno – ano, bylo zlikvidováno – to je to správné slovo – 1 500 000 lidí, z toho 250 000 byly děti a mladiství a z toho více než 200 000 bylo židovského původu. Koncentrační tábor Osvětim se totiž stal na rozkaz Himmlera centrem masového vraždění Židů a následně i Romů a Sintů, centrem genocidy Židů, centrem holocaustu.
My si dnes tu událost připomínáme a jsem přesvědčen, že je naší povinností si položit otázku, jakým sdělením jsou ty události, které se děly ve druhé světové válce, pro dnešek.
Po druhé světové válce si celá řada zemí uvědomila, že je nutné udělat něco pro to, abychom snížili riziko dalších válek a genocidy. A tak jsme se rozhodli, že budeme tvořit svět založený na pravidlech. Ne snad proto, že bychom si mysleli, že všichni a za všech okolností budou pravidla dodržovat. Tak tomu není a asi nikdy nebude. Ale je faktem a prokázanou skutečností, že pokud si stanovíme pravidla, tak to mezi námi zvyšuje důvěru a snižuje riziko, že dojde ke konfliktům, že dojde k napadání slabšího silnějším, nebo že dojde k tomu, že velký se bude povyšovat nad malého. Otázkou nyní je, zda jsme schopni i v dnešní době dosáhnout toho, aby byla pravidla dodržována. Zda jsme schopni dosáhnout toho a domluvit se, že svět založený na pravidlech snižuje riziko konfliktu, snižuje riziko toho, že převládnou emoce nebo síla a moc.
Zda to dokážeme, záleží na nás. Záleží na tom, zda si dostatečně silně dokážeme připomínat naši minulost. A záleží také na tom, do jaké míry a jakým způsobem budeme zacházet s naší odpovědností. Václav Havel – a nebyl to jenom Václav Havel – kdysi napsal, že odpovědnost nelze kázat, že odpovědnost musíme nést. Musíme ji nést v sobě a musíme s ní pracovat.
Chci vám všem popřát, abychom si toto v den tohoto smutného výročí uvědomili. Abychom dokázali dělat všechno pro to, abychom i do budoucna zajistili nedotknutelnost životů, nedotknutelnost svobody a nedotknutelnost vlastnictví. Pokud toto dokážeme, potom máme naději, že budou ve světě nadále vládnout pravidla a že riziko konfliktů a válek, riziko převahy emocí a riziko převahy síly nad spravedlností nezvítězí.
Děkuji vám všem, kteří jste k tomu přispěli a kteří jste k tomu ochotni nadále přispívat. Čest památce těm, kteří položili své životy, kteří byli obětováni, kteří byli upáleni, kteří přišli o své nejbližší, protože nám dali ten nejlepší odkaz a nejlepší poučení. Tak si toho važme a využívejme toho pro dobu dnešní.
Projev Pavla Jelínka, pamětníka holocaustu:
Vážený pane předsedo Senátu, vážení přeživší, vážení hosté,
dostalo se mi cti k dnešnímu dni přednést krátký projev.
Rád bych připomněl židovskou komunitu, žijící v Liberci před 2. světovou válkou, a také s vámi sdílel osud naší rodiny.
Před válkou žilo v Liberci a přilehlých městech na 1 600 Židů, z toho 1 350 bylo členy naší tehdejší kehily. Po Mnichovu se většina z nich z Liberce odstěhovala. Odešli především do Prahy, ale i do jiných měst. Řada z nich usoudila, že německou říši nelze zastavit, a rozhodla se Československo opustit. Měli-li štěstí, dostali potřebná víza, někteří se vystěhovali i do tehdejší britské Palestiny. Někteří z nich se však záhy poté zapojili do zahraničních armád a padli v bojích.
Na ty, kteří zůstali v protektorátu, čekal neblahý osud. Většina libereckých židů byla poslána do terezínského ghetta a dále do dalších koncentračních táborů, kde byli zavražděni. Z celkového počtu 1 350 se po válce vrátilo pouze 37 osob. Potomci těch, kteří přežili v zahraničí, dnes poměrně často do Liberce přijíždějí. Podrobně se s jednotlivými osudy můžete seznámit v knize Isy Engelmann: Židé v Liberci. Na popud Kateřiny Portmann, z katedry historie liberecké univerzity, bylo některým libereckým židům uděleno čestné občanství města Liberce in memoriam.
Liberecká židovská obec, jejíž jsem byl také předsedou, uskutečnila vlastní aktivity k uctění památky obětí holocaustu. Na našem hřbitově, který jsme po roce 1989 dostali zpět do našeho vlastnictví, jsme v rámci celkové rekonstrukce pohřební síně, která v době komunismu sloužila jako sklad kávy, vybudovali Památník obětem šoa. V tom nám velmi pomohla fakulta architektury Technické univerzity v Liberci, kterou tehdy vedl známý architekt Bořek Šípek. Základní myšlenkou památníku jsou přímky na stropě, které směřují k jednotlivým tragickým místům, v nichž zahynuli liberečtí Židé. Tyto linie potom pokračují svisle dolů k zemi, kde končí. U každé svislé čáry jsou jména lidí, kteří v onom místě našli smrt. Na jejím konci je název místa a také schránka, v níž je uložen svitek s ručně napsanými jmény, který tak symbolizuje jejich hrob. Přímky jsou bílé, mezi nimiž vyniká jedna modrá, která směřuje k Jeruzalému. Autorem tohoto konceptu je bývalý student Fakulty umění a architektury Štěpán Gudev, pod pedagogickým vedením Jana Stolína. Toto řešení památníku je návštěvníky velmi oceňováno.
Dalším způsobem, jak si připomínáme památku obětí holocaustu, jsou Stolpersteiny. Židovská obec v Liberci pravidelně pokládá Stolpersteiny, neboli kameny zmizelých, před domy, kde před válkou žili nebo pracovali oběti nacismu. Každý rok pokládáme další, v současné době je jich cca 90. Osobně se domnívám, že se jedná o důležitý projekt ve veřejném prostoru. Přeji si, abychom v pokládání Stolpersteinů nadále pokračovali, a to i v obcích přilehlých k Liberci.
A teď mi dovolte zmínit osud naší rodiny. Narodil jsem se jako syn židovky a otce katolíka. V roce 1938 jsme utekli jako ostatní z Liberce. Naším prvým ubytováním byla Sázava nad Sázavou, kde žila sestra mé matky, její rovněž židovský manžel, pan Justic a jejich syn Zdeněk. Poté jsme se společně i s mou babičkou odstěhovali do Lysé nad Labem. Babička Josefína Ledererová byla odtud zařazena do transportu do Terezína a byla později zavražděna v Treblince. Rodina Justiců byla po krátkém pobytu v Terezině transportována do Estonska, kde je spolu s dalšími 888 osobami z Čech, Polska a Německa postříleli estonští příslušníci SS jednotky. Jejich památku jsme společně s naší rodinou přijeli uctít osobně. K našemu údivu byl na pomníčku v blízkosti jejich vraždy vyryt hákový kříž.
Celkem 23 mých dalších příbuzných bylo zavražděno během holocaustu. Po válce se z koncentráků vrátili pouze tři příbuzní. Nejvíce ale vzpomínám na mou dětskou kamarádku Hanku Taussigovou. Ta byla se svou matkou zavražděna plynem v Osvětimi.
Zpět k mému osudu. Protože v Lysé nad Labem jsme byli na očích, přestěhovali mne, mého bratra a naši matku do Hořepníku, rodného městečka mého otce. Má matka dostala v roce 1943 příkaz do transportu, můj otec však uplatil německého doktora, který jí vydal doklad, že je těžce nemocná a nemůže být proto zařazena do transportu. Do konce války tak nemohla vystoupit z domu. Já jsem příkaz k transportu jako mischling dostal v dubnu 1945. Odešli jsme do hájovny v lese, a protože Němci měli tehdy již jiné starosti, dočkali jsme se osvobození Rudou armádou. Jsem mimochodem poslední žijící z oněch 37, kteří se po válce do Liberce vrátili.
V Liberci máme jedinou synagogu, která v České republice byla postavena od konce války, a to v rámci tzv. stavby smíření. Stavba také zahrnuje krajskou knihovnu a je postavena na pozemku původní liberecké synagogy, která byla vypálena během křištálové noci.
V dnešní nejisté době je v Liberci v podstatě klid. S výjimkou nedávného incidentu, kdy na zeď našeho hřbitova byla namalována palestinská vlajka. Věřím, že s přispěním policie, která naši synagogu vždy při bohoslužbách nebo jiných akcích chrání, bude klid i nadále.
Dovolte mi, abych závěrem uvedl část páteční modlitby, kterou zahajujeme šabat, která je zároveň mým životním krédem: Kol ha-olam kulo, gešer car meod, ve ha-ikar lo lefached klal. Celý svět se vším je velmi úzký most, a to na čem záleží, je vůbec se nebát.
Projev Lucie Fukové, vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny:
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
dnes si společně připomínáme oběti holocaustu, a to i romského holocaustu. Ten byl v minulosti často přehlížený nejen v literatuře, učebnicích a médiích, ale i v samotných romských rodinách. Přitom u nás snad neexistuje romská rodina, které by s nějakým způsobem nedotknul. Komu by neumřel příbuzný v koncentračním táboře nebo jehož blízcí by nebyli vězněni či perzekvováni. V Česku se z původních 6 500 Romů a Sintů vrátilo po válce domů necelých 600. A zde je třeba dodat, že se na celém systému a násilí nepodíleli jen Němci, ale také Češi.
S koncem druhé světové války však nepřišel konec pronásledování a perzekucí. A nebyl to také konec traumatu, které se přenášelo a přenáší na další generace. Ti, kdo přežili, nebo i jejich potomci často trpěli psychickými problémy, které se neřešily. O svém traumatu nehovořili ani se svými nejbližšími, natož veřejně.
V Letech u Písku vznikl prasečák, do Hodonína u Kunštátu se jezdilo na rekreaci a romský holocaust měl být vymazán z historie. To se naštěstí nepodařilo díky práci řady přeživších, občanských aktivistů a aktivistek, akademiků a akademiček a také politiků a političek. Na místech bývalých koncentračních táborů teď máme důstojná pietní místa, kam každoročně jezdí veřejnost i vrcholní představitelé státu a diplomaté.
Postupně se daří dostávat romskou historii, kulturu i témata soužití s menšinami do vzdělávacích materiálů. Vychází romská literatura, loni jsme na Úřadu vlády uspořádali s Ústavem pro soudobé dějiny unikátní třídenní česko-německou konferenci o Dědictví holocaustu z pohledu potomků přeživších. Právě tento pohled je klíčový v tom, jak bychom měli na tuto kapitolu dějin nahlížet, jak přistupovat k pietním místům i k výkladu historie pro mladší generace.
Na druhou stranu je ale potřeba připomenout, že do dnešní doby nedošlo k majetkovému odškodnění obětí romského holocaustu.
Před dvěma lety stál na tomto místě Michal Mižigár a z jeho úst tu zazněla slova: „Až bude anticikanismus neboli rasismus proti Romům brán vážně jako antisemitismus, tehdy budu moci se zúčastňovat těchto setkání jako dnes s tím pocitem, že jsme se z tohoto poučili a politici při pokládání věnců slova, aby se to už nikdy neopakovalo‘ myslí skutečně vážně.“
Přijmout definici anticikanismu se nám v rámci Senátu, Poslanecké sněmovny i vlády ČR na jaře 2024 skutečně podařilo. Byl to významný posun ve vnímání nebezpečnosti protiromských postojů a jejich vlivu na každodenní životy stovek tisíc lidí. Teď musíme napnout všechny síly, abychom se naučili s touto definicí pracovat v praxi. Musíme důrazně odsuzovat všechny projevy nenávisti, rasismu a xenofobie.
Tyto temné proudy se vynořily v plné síle v 90. letech, kdy se lidé jako já báli chodit ven, cestovat vlakem nebo navštívit koncert, kdy byly zavražděny desítky Romů a mnohem víc jich bylo zraněno jen kvůli barvě jejich pleti… Když byla potom v roce 2009 málem zavražděna tehdy dvouletá Natálka – mj. tři ze čtyř pachatelů tohoto odporného činu jsou dnes na svobodě – mysleli jsme si, že je definitivní konec veřejně projevovaného protiromského rasismu.
Bohužel poslední měsíce ukazují opak. Jako by části společnosti otrnulo. Jako by se lidé předháněli v tom, kdo bude „méně korektní“, zejména v online prostoru. Toto nelze brát na lehkou váhu, protože pak mohou mít třeba i lidé, kteří nedávno ve vlaku rasisticky napadali malé romské fotbalisty, pocit, že nedělají nic nepatřičného.
A to ani nehovořím o strukturálním rasismu např. ve školství, justici, na trhu práce nebo v bydlení. Pro nás Romy má dnešní připomínka zvláštní váhu. Romové přežili staletí útlaku, nucených asimilací, pogromů i Porajmos – romský holocaust. Přežili díky komunitě, rodinám, tradicím, víře, kultuře a vzájemnosti. Naše přežití nikdy nebylo samozřejmé.
Právě proto máme i dnes odpovědnost ozvat se proti nespravedlnosti – ať je namířena proti komukoli. Dnes vzdáváme úctu všem obětem holocaustu, židovským, romským i dalším. A slibujeme, že jejich příběhy a poselství budou žít dál, že nezapomeneme.
Projev Michala Klímy, předsedy správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu:
Vážený pane předsedo Senátu, milí přeživší šoa, vážení hosté,
scházíme se každoročně v tento den, abychom připomínali zločiny nacistického režimu, který zorganizoval systematické vyvražďování židovského obyvatelstva Německa a postupně dalších evropských zemí, které jeho armáda obsadila. Zatímco naše vzpomínání zůstává stejné, svět okolo nás se mění.
Před několika lety znělo vyprávění přeživších jako vzpomínání na zlo, které odnesl čas. Bohužel dnes nám připomíná popis něčeho, co čím dál více zaznamenáváme kolem sebe. Bestiálním útokem palestinských teroristů 7. října 2023 to neskončilo. Registrujeme čím dál častější útoky na židy v Evropě, a dokonce i ve Spojených státech. A nemluvím jen o verbálních nenávistných útocích na některých amerických univerzitách. Jen před třemi týdny byla vypálena největší synagoga ve státu Mississippi. Něco, co bychom si ještě před několika lety ve Spojených státech nedokázali představit. V České republice zatím k tak rozsáhlým a dramatickým útokům nedošlo, ale i tak se počet antisemitských útoků rapidně zvyšuje. A bohužel ani u nás nejde jen o projevy nevzdělaných primitivů, ale také o dění na některých vysokých školách. Vyvěšení palestinských vlajek při výročí teroristického útoku proti židovským civilistům mírumilovným obyvatelům kibuců a mladým lidem na hudebním festivalu, je jen jedním z nejodpornějších projevů tohoto vývoje.
Věřím, že všichni, kdo jsou dnes v tomto sále, vnímají nejen tento vývoj, ale i nebezpečí, které sebou nese. Vždyť právě vyvražďování, které si dnes připomínáme, předcházely verbální útoky a zpočátku jen ojedinělé projevy nenávisti.
Je nepřehlédnutelné, že narůstající projevy antisemitismu přicházejí v době, kdy je relativizována starší i novější historie.
Válka na Ukrajině trvá „pouhé“ čtyři roky, takže není téměř nikdo, kdo by si nepamatoval, kdo a jak ji začal, a přesto už zcela vážně zaznívají hlasy, které se snaží vinu agresora omlouvat, zlehčovat, relativizovat či případně zcela popírat. Ještě rozšířenější je relativizace zločinů komunistického režimu, která je běžná mezi některými historiky.
V tomto srovnání je dění před více než osmdesáti lety historií, kterou už si pamatuje jen menšina společnosti. Je proto velkým úkolem historiků, novinářů, učitelů i politiků, aby se nezapomnělo na zločiny té doby, byly připomínány a sloužily jako výstraha před jejich opakováním.
Snaha relativizovat historické události je často maskována údajnou obavou o svobodu slova. Svoboda slova je nepochybně jednou ze základních svobod demokratické společnosti. Svobodou slova ale není lhaní o historických faktech, jejich zkreslování či dokonce zamlčování. Odvolávání na jakoukoliv svobodu nesmí vést k popírání faktů a nesmí otvírat cestu k potlačování jiných svobod a k projevům nenávisti.
Bohužel je evidentní, že naše dosavadní snahy, jakkoliv ocenění hodné, ve vztahu k připomínání minulosti, nestačí. Je třeba přestat zavírat oči před zkreslováním minulosti, před relativizací minulých zločinů. Je to úkol pro všechny, ale samozřejmě nejvíce mohou pomoci situaci změnit politici, novináři, učitelé, aktivisté občanské společnosti a samozřejmě ti, kteří mají zkoumání historie jako svou profesi, tedy historici. Nejde přitom o ochranu jedné minority. Jde o zdraví a budoucnost celé společnosti.
✡✡✡
Kantor Rafael Rod přednesl modlitbu za duše zemřelých El male rachamim.
Koncertní skladby zazněly v podání Davida Dorůžky a Roberta Fischmanna.
✡✡✡
Do připomínky obětí holocaustu se zapojil také cyklista Lukáš Klement, který v rámci iniciativy Never Again absolvoval 1 000 km dlouhou pamětní jízdu „Never Again on Wheels“. Ta odstartovala ve čtvrtek 15. ledna 2026 od brány smrti v areálu bývalého koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz a trvala 46,5 hodiny. „Cílem mé jízdy bylo vytvořit na mapě symbolický nápis ‚Never Again‘ jako uctění památky obětí holocaustu v Osvětimi. Projekt vznikl jako reakce na sílící vlnu antisemitismu a jako připomínka nepředstavitelných podmínek, v nichž museli vězni v mrazu a utrpení přežívat. Svou cestou chci apelovat na to, abychom na tyto hrůzy nikdy nezapomněli a nedovolili jejich opakování,“ uvedl Lukáš Klement.
Čeština 
English