TRYZNA NEJEN ZA 3 792 OBĚTI OSVĚTIMI-BŘEZINKY

Michal Stránský, předseda Terezínské iniciativy, přivítal všechny účastníky dnešní tryzny:

Vážení členové Terezínské iniciativy, vážení hosté, vážené dámy a vážení pánové,
vítám vás na dnešním vzpomínkovém setkání při příležitosti dvaaosmdesátého výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi.

Zvláště vítám vzácné hosty dnešní tryzny, a to zejména:
zástupkyně Velvyslanectví Spolkové republiky Německo paní Johannu Borchardt a paní Katrin Bock,
zástupce Velvyslanectví Rakouské republiky pana Stephana Rutkowski,
zmocněnkyni České vlády pro lidská práva paní Taťánu Malou,
předsedu Federace židovských obcí v ČR pana Petra Papouška,
ředitele Památníku Terezín pana Jana Roubínka,
zástupkyni ředitelky Židovského muzea v Praze paní Zuzanu Pavlovskou,
ředitelku Centra paměti a dialogu Bubny paní Pavlínu Šulcovou.

Tragická a smutná událost, kterou si dnes tady připomínáme, postihla velkou většinu z nás, a to nejen tzv. 1. generaci, generaci, která zažila šoa na vlastní kůži, ale i nás, tedy tzv. 2. generaci, generaci lidí narozených až po válce. My jsme, když už nic jiného, ve velké většině vůbec nepoznali své dědečky a babičky a další příbuzné.

Prosím, povstaňte a symbolickou minutou ticha uctěme památku nejen zavražděných v terezínském rodinném táboře, ale také všech 6 milionů obětí nacistického vraždění. A také oběti antisemitského řádění všech teroristů z doby po válce a zejména s ohledem na dnešní oběti, na příklad z pláže v Sydney, ale zdaleka nejen odtamtud.

✡ ✡ ✡

Nyní zapálím šest svíček za 6 milionů židovských obětí šoa:

První svíčku zapaluji za všechny děti, kterým nebylo dopřáno zestárnout. Za všechny židovské děti, z nichž nikdy nevyrostli nositelé Nobelových cen, z nichž se nikdy nestali slovutní vědci, světoznámí spisovatelé, výtvarní umělci, herci a režiséři, sportovci, olympionici, ale i třeba jen dobré mámy a dobří tátové.

✡ ✡ ✡

Druhou svíčku za všechny židovské maminky, třetí za všechny tatínky, čtvrtou za babičky, pátou za dědečky, a konečně šestou za všechny oběti, které se nevešly do prvních pěti skupin.

Terezínský rodinný tábor v Osvětimi

Vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi patří k tragickým kapitolám holocaustu a židovských dějin vůbec. Šlo o nejrozsáhlejší hromadnou vraždu československých občanů. Tato událost zároveň představovala vyvrcholení nacistické rasové politiky a systematického vyhlazování evropských Židů. Rodinný tábor terezínských Židů v Osvětimi-Březince byl výjimečný tím, že si zde vězni po určitou dobu mohli ponechat u sebe své děti a zůstávali pohromadě jako rodiny. Právě tato výjimka a zdánlivá výhoda, však byla součástí cynického plánu nacistů.

Rodinný tábor byl zřízen v září 1943 v sektoru BIIb vyhlazovacího tábora Auschwitz–Birkenau. Do tohoto tábora byli deportováni převážně Židé z terezínského ghetta. Na rozdíl od většiny ostatních transportů neprobíhala po příjezdu okamžitá selekce – muži, ženy i děti zůstávali spolu. Vězni si mohli ponechat civilní oblečení, jejich hlavy nebyly oholeny a po určitou dobu směli dostávat balíky. Nacisté tím sledovali propagandistický cíl: chtěli vytvořit zdání, že deportovaní Židé nejsou vyhlazováni, ale „pracují na východě“. Rodinný tábor měl sloužit jako případná ukázka pro mezinárodní inspekci, například pro Červený kříž.

Podmínky v táboře však byly, i přes tyto odlišnosti, kruté. Vězni trpěli hladem, nemocemi a vyčerpáním. Přelidněné baráky, nedostatek hygieny a tvrdá práce způsobovaly vysokou úmrtnost. Přesto se zde někteří vězni snažili udržet lidskost a naději, na příklad zde probíhala tajná výuka dětí a chci říct, že můj táta byl jedním z učitelů a vychovatelů těchto dětí.

Osud rodinného tábora byl však od počátku předem rozhodnut. Transporty byly označeny zkratkou „SB“ (Sonderbehandlung – zvláštní zacházení), což byl nacistický eufemismus pro usmrcení v plynových komorách. Po šesti měsících od příjezdu měl být každý transport zlikvidován. První hromadná vražda proběhla v noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo do plynových komor posláno 3 792 mužů, žen a dětí z prvního zářijového transportu. Svědectví přeživších hovoří o tom, že odsouzení věděli o svém osudu a snažili se zachovat si důstojnost – při cestě do plynové komory zpívali československou hymnu a Hatikvu.

Druhá část likvidace rodinného tábora následovala v noci z 11. na 12. července 1944, kdy byli zavražděni i zbývající vězni rodinného tábora. Jen nepatrné množství vězňů bylo před likvidací vybráno na práci a přežilo válku. Mezi nimi naštěstí i oba moji rodiče.

Vyvraždění rodinného tábora v Osvětimi ukazuje nejen na brutalitu nacistického režimu, ale i na jeho cynickou promyšlenost. Nacisté dokázali zneužít i poslední lidské naděje – možnost zůstat s rodinou – jako nástroj klamu.

Tato událost je mementem toho, kam může vést rasová nenávist, propaganda a systematické odlidštění.

Dnes a tady si připomínáme osud obětí rodinného tábora. Připomínání je důležité nejen jako uctění jejich památky, ale i jako varování pro budoucnost, aby se podobné zločiny už nikdy neopakovaly a aby se na osud obětí nezapomnělo. Alespoň ne příliš brzy.

✡ ✡ ✡

Projev Viléma Janoucha, přeživšího:

Nedávno proběhla vzpomínka na 27. leden, Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, který odkazuje k výročí osvobození Osvětimi. Osvětim je symbolem toho nejhoršího, co lidé dokážou dělat sobě navzájem. Obdobné hrůzné věci se děly i v ostatních nacistických vyhlazovacích táborech. Nacismus byl svojí nesmírnou bestialitou v historii lidstva jedním z nejkrutějších období. Masové vyvražďování Židů, Romů, homosexuálů, tělesně i duševně postižených a politických vězňů však nebylo jen dějinnou úchylkou. Bohužel celá historie lidstva dokazuje opak. Zlo, které vyvolal nacismus, je v určitých podobách v lidstvu přítomno odjakživa. Bohužel nacistické vyhlazovací tábory byly extrémní formou tohoto zla. Svou systematičností i obrovskými počty mrtvých toto zlo v žádném případě není vlastní jen západní civilizaci, jak se někde tvrdí. Etnické čistky, které v minulém století probíhaly a současné probíhají na některých kontinentech, to vždy znovu dokazují. Nacisté však dovedli ke zrůdné dokonalosti něco, co může znovu propuknout kdykoliv a kdekoliv na světě.

Dnes vzpomínáme na vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi. I mnozí členové mé rodiny v Osvětimi zahynuli, vlastně ani sám nevím, kdo a kdy. Já jsem měl v té kruté době holocaustu štěstí, že jsem se vůbec narodil. Po různých peripetiích byla totiž má matka už jako těhotná deportována do Terezína. Těhotenství se však ještě podařilo utajit, a tak byla toho nejhoršího — transportu do vyhlazovacího tábora — ušetřena. Jen díky tomu jsem se já mohl v Terezíně narodit, a to v době, kdy už transporty do Osvětimi skončily.

Má matka Anna, rozená Kallbová, vyrůstala v rodině malého živnostníka Juliuse Kallba, který se zabýval výrobou lihovin a ovocných šťáv. Vyrůstala spolu s dalšími dvěma sestrami v Krkonoších, v obci Prostřední Lánov – Mittel Langenau. Po dobu studia ve Vídni bydlela u strýce, bratra jejího otce, právníka Emila Kallba, jehož rodina byla bezdětná, pečoval o ni, jako by byla jeho vlastní dcera. Po ukončení studia nastoupila jako tajemnice v advokátní kanceláři JUDr. Ženíška v Praze. Pak přišla válka. Po křišťálové noci otce mé matky Juliuse Kallba zavřeli do vězení ve Vrchlabí a později byl s velkou částí rodiny transportován do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul on i jeho manželka Hermína a dvě dcery, Irena-Sára a Hermína. Jeho třetí dceru, moji maminku, vystěhovali z Prahy do Jablonce nad Jizerou. V té době měla maminka již dvanáctiletou dceru Markétu, kterou jí odebrali a totálně nasadili na práci v rodině příslušníka SS v Rokytnici nad Jizerou. Markéta se tam musela starat o tři malé děti, vařit, uklízet, prát prádlo a vykonávat ostatní domácí práce. Do školy chodit nesměla a se svou matkou se setkala až po osvobození. Mou maminku Annu totálně nasadili v továrně na zbrojní výrobu v Jablonci nad Jizerou, kde se vyráběly elektronky do letadel Junkers. Vedoucí této továrny naléhavě potřeboval písařku a účetní do své kanceláře, a tak si vybral právě mou maminku, která jeho požadavkům odpovídala tím, že měla vystudovanou obchodní akademii ve Vídni a v předchozích letech před holocaustem pracovala jako tajemnice v advokátní kanceláři JUDr. Ženíška v Praze. Když se v roce 1943 stala písařkou u onoho vedoucího, přišel za ní bývalý španělský bojovník a odbojář Julka Polanský a řekl jí: „Anny, máme o Tebe zájem, budeš pracovat pro naší odbojovou skupinu.“ Maminka se zpočátku zdráhala a ptala se, k čemu by byla platná, a on jí řekl: „To nech na nás.“ Její činnost v odbojové skupině spočívala v tom, že před termínem transportu zásilky potřebovali vpustit do skladu, aby mohli výrobky poškodit a provést tím sabotáž válečné výroby. Po dojezdu zásilky na místo určení v Německu pak oznámili ve výrobní továrně řediteli, že zásilka přijela poškozená, tenkrát se to svedlo na železnici. Další poškozenou zásilku si však převzali a během transportu hlídali němečtí vojáci, a bylo zjištěno, že přesto také druhá zásilka dorazila poškozená. Tak se to prozradilo. V následujících dnech v červnu 1944 přijeli do továrny němečtí vojáci. V čele jel motocykl s vozíkem pro třetího vojáka a za ním obrněný transportér. Julka Polanský ještě stačil přiběhnout, když viděl, že vojáci sjíždějí z vrchu z hlavní silnice k továrně, a řekl: „Anny, musíš s námi utéci do lesa. Přijelo pro nás komando SS.“ Maminka mu odpověděla: „Kam bych s vámi běžela? Už jsem tři měsíce těhotná.“ Vedoucí továrny šel vstříc německému veliteli SS, který ho bez jediného slova na továrních schodech zastřelil. Následovalo období zatýkání a trýznivých výslechů, při kterých maminka přišla o zuby. Po výsleších pak maminku Annu 26. června 1944 odvezli do koncentračního tábora Terezín. Tam jsem se narodil já 27. prosince 1944. A tam mi byl vystaven růžový mezinárodní repatriační průkaz na jméno Daniel Kallb — pod tímto jménem jsem zapsán v evidenci vězňů. Nevím, kolik dětí se v Terezíně za holocaustu narodilo, ale já jistě patřím k nejmladším přeživším terezínským vězňům. Po osvobození mě s matkou vojáci osvobozenecké armády dovezli do Jablonce nad Jizerou. Jméno, které používám dnes, jsem dostal po sňatku mé matky s Vilémem Janouchem, který mě také, ač nevlastní otec, řádně vychovával. Moje matka se po sňatku s Vilémem Janouchem vrátila do rodné obce Prostřední Lánov. Rodinný dům byl tak moc poškozený válkou, že byl neobyvatelný, a tak jim na žádost oblastních orgánů byla přidělena budova hospody s menším hospodářstvím o rozloze 10,5 hektaru v Prostředním Lánově, číslo popisné 8, kde jsem vyrostl. Tolik k jednomu ze židovských osudů za holocaustu, který měl aspoň šťastný konec.

A lze jen a jen doufat, že podobné hrůzy jako tehdy už se nebudou opakovat. Ale to je úkolem současné a budoucích generací, aby se pokusily tomu zabránit.