TRYZNA NEJEN ZA 3 792 OBĚTI OSVĚTIMI-BŘEZINKY

Michal Stránský, předseda Terezínské iniciativy, přivítal všechny účastníky dnešní tryzny:

Vážení členové Terezínské iniciativy, vážení hosté, vážené dámy a vážení pánové,
vítám vás na dnešním vzpomínkovém setkání při příležitosti dvaaosmdesátého výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi.

Zvláště vítám vzácné hosty dnešní tryzny, a to zejména:
zástupkyně Velvyslanectví Spolkové republiky Německo paní Johannu Borchardt and paní Katrin Bock,
zástupce Velvyslanectví Rakouské republiky pana Stephana Rutkowski,
zmocněnkyni České vlády pro lidská práva paní Taťánu Malou,
předsedu Federace židovských obcí v ČR pana Petra Papouška,
ředitele Památníku Terezín pana Jana Roubínka,
zástupkyni ředitelky Židovského muzea v Praze paní Zuzanu Pavlovskou,
ředitelku Centra paměti a dialogu Bubny paní Pavlínu Šulcovou.

Tragická a smutná událost, kterou si dnes tady připomínáme, postihla velkou většinu z nás, a to nejen tzv. 1. generaci, generaci, která zažila šoa na vlastní kůži, ale i nás, tedy tzv. 2. generaci, generaci lidí narozených až po válce. My jsme, když už nic jiného, ve velké většině vůbec nepoznali své dědečky a babičky a další příbuzné.

Prosím, povstaňte a symbolickou minutou ticha uctěme památku nejen zavražděných v terezínském rodinném táboře, ale také všech 6 milionů obětí nacistického vraždění. A také oběti antisemitského řádění všech teroristů z doby po válce a zejména s ohledem na dnešní oběti, na příklad z pláže v Sydney, ale zdaleka nejen odtamtud.

✡ ✡ ✡

Nyní zapálím šest svíček za 6 milionů židovských obětí šoa:

První svíčku zapaluji za všechny děti, kterým nebylo dopřáno zestárnout. Za všechny židovské děti, z nichž nikdy nevyrostli nositelé Nobelových cen, z nichž se nikdy nestali slovutní vědci, světoznámí spisovatelé, výtvarní umělci, herci a režiséři, sportovci, olympionici, ale i třeba jen dobré mámy a dobří tátové.

✡ ✡ ✡

Druhou svíčku za všechny židovské maminky, třetí za všechny tatínky, čtvrtou za babičky, pátou za dědečky, a konečně šestou za všechny oběti, které se nevešly do prvních pěti skupin.

Terezínský rodinný tábor v Osvětimi

Vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi patří k tragickým kapitolám holocaustu a židovských dějin vůbec. Šlo o nejrozsáhlejší hromadnou vraždu československých občanů. Tato událost zároveň představovala vyvrcholení nacistické rasové politiky a systematického vyhlazování evropských Židů. Rodinný tábor terezínských Židů v Osvětimi-Březince byl výjimečný tím, že si zde vězni po určitou dobu mohli ponechat u sebe své děti a zůstávali pohromadě jako rodiny. Právě tato výjimka a zdánlivá výhoda, však byla součástí cynického plánu nacistů.

Rodinný tábor byl zřízen v září 1943 v sektoru BIIb vyhlazovacího tábora Auschwitz–Birkenau. Do tohoto tábora byli deportováni převážně Židé z terezínského ghetta. Na rozdíl od většiny ostatních transportů neprobíhala po příjezdu okamžitá selekce – muži, ženy i děti zůstávali spolu. Vězni si mohli ponechat civilní oblečení, jejich hlavy nebyly oholeny a po určitou dobu směli dostávat balíky. Nacisté tím sledovali propagandistický cíl: chtěli vytvořit zdání, že deportovaní Židé nejsou vyhlazováni, ale „pracují na východě“. Rodinný tábor měl sloužit jako případná ukázka pro mezinárodní inspekci, například pro Červený kříž.

Podmínky v táboře však byly, i přes tyto odlišnosti, kruté. Vězni trpěli hladem, nemocemi a vyčerpáním. Přelidněné baráky, nedostatek hygieny a tvrdá práce způsobovaly vysokou úmrtnost. Přesto se zde někteří vězni snažili udržet lidskost a naději, na příklad zde probíhala tajná výuka dětí a chci říct, že můj táta byl jedním z učitelů a vychovatelů těchto dětí.

Osud rodinného tábora byl však od počátku předem rozhodnut. Transporty byly označeny zkratkou „SB“ (Sonderbehandlung – zvláštní zacházení), což byl nacistický eufemismus pro usmrcení v plynových komorách. Po šesti měsících od příjezdu měl být každý transport zlikvidován. První hromadná vražda proběhla v noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo do plynových komor posláno 3 792 mužů, žen a dětí z prvního zářijového transportu. Svědectví přeživších hovoří o tom, že odsouzení věděli o svém osudu a snažili se zachovat si důstojnost – při cestě do plynové komory zpívali československou hymnu a Hatikvu.

Druhá část likvidace rodinného tábora následovala v noci z 11. na 12. července 1944, kdy byli zavražděni i zbývající vězni rodinného tábora. Jen nepatrné množství vězňů bylo před likvidací vybráno na práci a přežilo válku. Mezi nimi naštěstí i oba moji rodiče.

Vyvraždění rodinného tábora v Osvětimi ukazuje nejen na brutalitu nacistického režimu, ale i na jeho cynickou promyšlenost. Nacisté dokázali zneužít i poslední lidské naděje – možnost zůstat s rodinou – jako nástroj klamu.

Tato událost je mementem toho, kam může vést rasová nenávist, propaganda a systematické odlidštění.

Dnes a tady si připomínáme osud obětí rodinného tábora. Připomínání je důležité nejen jako uctění jejich památky, ale i jako varování pro budoucnost, aby se podobné zločiny už nikdy neopakovaly a aby se na osud obětí nezapomnělo. Alespoň ne příliš brzy.

✡ ✡ ✡

Projev Viléma Janoucha, přeživšího:

Nedávno proběhla vzpomínka na 27. leden, Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, který odkazuje k výročí osvobození Osvětimi. Osvětim je symbolem toho nejhoršího, co lidé dokážou dělat sobě navzájem. Obdobné hrůzné věci se děly i v ostatních nacistických vyhlazovacích táborech. Nacismus byl svojí nesmírnou bestialitou v historii lidstva jedním z nejkrutějších období. Masové vyvražďování Židů, Romů, homosexuálů, tělesně i duševně postižených a politických vězňů však nebylo jen dějinnou úchylkou. Bohužel celá historie lidstva dokazuje opak. Zlo, které vyvolal nacismus, je v určitých podobách v lidstvu přítomno odjakživa. Bohužel nacistické vyhlazovací tábory byly extrémní formou tohoto zla. Svou systematičností i obrovskými počty mrtvých toto zlo v žádném případě není vlastní jen západní civilizaci, jak se někde tvrdí. Etnické čistky, které v minulém století probíhaly a současné probíhají na některých kontinentech, to vždy znovu dokazují. Nacisté však dovedli ke zrůdné dokonalosti něco, co může znovu propuknout kdykoliv a kdekoliv na světě.

Dnes vzpomínáme na vyvraždění terezínského rodinného tábora v Osvětimi. I mnozí členové mé rodiny v Osvětimi zahynuli, vlastně ani sám nevím, kdo a kdy. Já jsem měl v té kruté době holocaustu štěstí, že jsem se vůbec narodil. Po různých peripetiích byla totiž má matka už jako těhotná deportována do Terezína. Těhotenství se však ještě podařilo utajit, a tak byla toho nejhoršího — transportu do vyhlazovacího tábora — ušetřena. Jen díky tomu jsem se já mohl v Terezíně narodit, a to v době, kdy už transporty do Osvětimi skončily.

Má matka Anna, rozená Kallbová, vyrůstala v rodině malého živnostníka Juliuse Kallba, který se zabýval výrobou lihovin a ovocných šťáv. Vyrůstala spolu s dalšími dvěma sestrami v Krkonoších, v obci Prostřední Lánov – Mittel Langenau. Po dobu studia ve Vídni bydlela u strýce, bratra jejího otce, právníka Emila Kallba, jehož rodina byla bezdětná, pečoval o ni, jako by byla jeho vlastní dcera. Po ukončení studia nastoupila jako tajemnice v advokátní kanceláři JUDr. Ženíška v Praze. Pak přišla válka. Po křišťálové noci otce mé matky Juliuse Kallba zavřeli do vězení ve Vrchlabí a později byl s velkou částí rodiny transportován do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul on i jeho manželka Hermína a dvě dcery, Irena-Sára a Hermína. Jeho třetí dceru, moji maminku, vystěhovali z Prahy do Jablonce nad Jizerou. V té době měla maminka již dvanáctiletou dceru Markétu, kterou jí odebrali a totálně nasadili na práci v rodině příslušníka SS v Rokytnici nad Jizerou. Markéta se tam musela starat o tři malé děti, vařit, uklízet, prát prádlo a vykonávat ostatní domácí práce. Do školy chodit nesměla a se svou matkou se setkala až po osvobození. Mou maminku Annu totálně nasadili v továrně na zbrojní výrobu v Jablonci nad Jizerou, kde se vyráběly elektronky do letadel Junkers. Vedoucí této továrny naléhavě potřeboval písařku a účetní do své kanceláře, a tak si vybral právě mou maminku, která jeho požadavkům odpovídala tím, že měla vystudovanou obchodní akademii ve Vídni a v předchozích letech před holocaustem pracovala jako tajemnice v advokátní kanceláři JUDr. Ženíška v Praze. Když se v roce 1943 stala písařkou u onoho vedoucího, přišel za ní bývalý španělský bojovník a odbojář Julka Polanský a řekl jí: „Anny, máme o Tebe zájem, budeš pracovat pro naší odbojovou skupinu.“ Maminka se zpočátku zdráhala a ptala se, k čemu by byla platná, a on jí řekl: „To nech na nás.“ Její činnost v odbojové skupině spočívala v tom, že před termínem transportu zásilky potřebovali vpustit do skladu, aby mohli výrobky poškodit a provést tím sabotáž válečné výroby. Po dojezdu zásilky na místo určení v Německu pak oznámili ve výrobní továrně řediteli, že zásilka přijela poškozená, tenkrát se to svedlo na železnici. Další poškozenou zásilku si však převzali a během transportu hlídali němečtí vojáci, a bylo zjištěno, že přesto také druhá zásilka dorazila poškozená. Tak se to prozradilo. V následujících dnech v červnu 1944 přijeli do továrny němečtí vojáci. V čele jel motocykl s vozíkem pro třetího vojáka a za ním obrněný transportér. Julka Polanský ještě stačil přiběhnout, když viděl, že vojáci sjíždějí z vrchu z hlavní silnice k továrně, a řekl: „Anny, musíš s námi utéci do lesa. Přijelo pro nás komando SS.“ Maminka mu odpověděla: „Kam bych s vámi běžela? Už jsem tři měsíce těhotná.“ Vedoucí továrny šel vstříc německému veliteli SS, který ho bez jediného slova na továrních schodech zastřelil. Následovalo období zatýkání a trýznivých výslechů, při kterých maminka přišla o zuby. Po výsleších pak maminku Annu 26. června 1944 odvezli do koncentračního tábora Terezín. Tam jsem se narodil já 27. prosince 1944. A tam mi byl vystaven růžový mezinárodní repatriační průkaz na jméno Daniel Kallb — pod tímto jménem jsem zapsán v evidenci vězňů. Nevím, kolik dětí se v Terezíně za holocaustu narodilo, ale já jistě patřím k nejmladším přeživším terezínským vězňům. Po osvobození mě s matkou vojáci osvobozenecké armády dovezli do Jablonce nad Jizerou. Jméno, které používám dnes, jsem dostal po sňatku mé matky s Vilémem Janouchem, který mě také, ač nevlastní otec, řádně vychovával. Moje matka se po sňatku s Vilémem Janouchem vrátila do rodné obce Prostřední Lánov. Rodinný dům byl tak moc poškozený válkou, že byl neobyvatelný, a tak jim na žádost oblastních orgánů byla přidělena budova hospody s menším hospodářstvím o rozloze 10,5 hektaru v Prostředním Lánově, číslo popisné 8, kde jsem vyrostl. Tolik k jednomu ze židovských osudů za holocaustu, který měl aspoň šťastný konec.

A lze jen a jen doufat, že podobné hrůzy jako tehdy už se nebudou opakovat. Ale to je úkolem současné a budoucích generací, aby se pokusily tomu zabránit.